Betsyino dětství a její vzpomínky naň:

 Důvěrná jen před rodiči,

jinak vcelku zamlklá,

co bála se, že někdo zničí,

v sobě tutlala - ni nemukla,

 Přímá nebyla - ni necukla,

v dětství šarmu chybělo jí,

z bratra ni sestry nežlukla,

nedala znát, čeho se bojí,

 Kdy na koni je - a kdy v loji,

kdy lísat se chce - kdy tasit drápky,

kdy se slzičkami neobstojí,

kdy v životě se vzhlédla lapky,

 Kdy saně líté - a kdy žabky,

podobu získala zrovna,

kdy kdo dal jí cit, a kdy kdo kapky,

kdy proč ohnutá byla - a kdy proč rovná,

 Kdy chaos má - kdy vše si srovná,

a s chladnou hlavou roztřídí,

kdy lovcem je, a zvěř kdy lovná,

kdy vzepře se, kdy podřídí,

 Kdy poctivá je - kdy ošidí,

kdy dříví se dá na ní štípat,

i kdy zatouží chtít od lidí,

by v jménu jejím chtěli chcípat,

 Kdy promine vše a hodlá hnípat,

kdy, vášnivá, nezná slitování,

kdy nezaváhá paty líbat,

a kdy ponížení svému brání,

 Kdy se rozohní, a kdy se sklání,

kdy spolkne cos, a kdy klokotá,

kdy skuhrá, a kdy kvapí v klání,

kdy dští jed - i kdy je samá ochota,

 Kdy v moci své má jiného - kdy jiný ji si omotá,

omotá kol prstu si, omotá jak travin stvoly,

kdy lásku razí k bližnímu - kdy všichni jsou jen holota,

kdy nemíní se mazlit s voly,

 Kdy ucukne - kdy a proč svolí,

kdy poddá se - kdy nedovolí, aby byla trofej něčí,

kdy je milý kdo - kdy v očích solí,

kdy na někoho nevraží - a kdy komu za něco vděčí,

 Kdy nezávislá cítí se - kdy v moci někoho, a péči,

kdy jařmo ráda přijímá - a uzdu zatouží kdy třímat,

kdy ctitele má za prince - a kdy za hlavy, za prasečí,

kdy peskovaná cítí se, a kdy hrdá na svůj primát,

 Učila se věci chtít - a peněženku otce ždímat,

tak to po ní chtěli i - pro ni dobré by bylo jen cosi,

potlačovat nadšení, mít úroveň - a ne jak primát,

nekriticky všechno vnímat - ten „IQ“ svým se nehonosí,

 Na něco být háklivá - a na něco mít hlavu pštrosí,

je-li písek lákavý - učila se, co jí vadí,

kdy vybuchnout má znenadání, kdy zkroušenou, co velmi prosí,

má stát se - kdy se navyvádí,

 Měla známých pár - a klidné mládí,

znala samotu, i večírky,

chtěla výsměch znát - i slov, jež hladí,

svit lustrů - i být bez sirky

 Betsyiny vzpomínky:

 „Iluze mé oprýskaly,

jak zdí zchátralých omítka,

sny velké měla jsem jak skály,

vždy kdos vrážel v ně svá kopýtka,

 To byla má frustrace i pobídka,

hýčkána v něčem - v něčem zohavena,

spokojená málokdy - podrážděná nezřídka,

byla vzrušená jsem - i otrávená,

 Středem pozornosti - i odstavená,

na co jsem si zvykla už, mizívalo v nedohlednu,

před rozmanité rozmary byla jsem již postavena,

toužila jsem po někom, s kým vzhůru jen se provždy zvednu,

 Žiju stále bez vzorů - bez vzorů zaplanu - i blednu,

nepoznala hodnot jsem, než nebýt nikým rozšlápnuta,

vždy dávali mi na výběr - stoupati, či jíti ke dnu,

šanci mám prý jenom jednu - vládnout, či být ovládnuta“

 Sawyerova výchova:

 S matkou žil a jejím druhem,

malý byl - a bezbranný,

matku druh uškrtil látky pruhem,

byl policií sebraný,

 Nemohl být nestranný,

kdo vyrůstal v ranách a hysterii,

nebyl jenom týraný,

a neznal jenom mizérii,

 O to víc se trauma v mysl vrýjí,

pak stačí málo k zdeptání,

snaha vymanit se nezabíjí?,

je vraždou život bez ptaní?,

 Kdos bojí se všech reptání,

je svázán tak, až pouta prasknou,

odosobnění trestaní,

jsou bez tabu, když se neodprásknou,

Mnozí jen bezmocně ruce sprásknou,

když o osudu siroty se doslechnou,

koho bojí se, toho katům prásknou,

vskutku si pak oddechnou?,

 Pro informaci povšechnou,

sirotka otčímovi nesvěřili,

byl z dětí, které poslechnou,

ty ne však, kterým nevěřily,

 Kteří jas jejich zešeřili,

nebyl nucen se matky vrahem řídit,

soudci dál vodu nečeřili,

dopřáli dítěti vrahovi se nepodřídit,

 Nenechat se oddělat, nenechat se navždy zřídit,

pak se našli manželé - bezdětní, co děti shání,

manželé dost bohatí, co odmítali nepořídit,

siroty se ujmuli - našel domov, kde ho nevyhání,

 Učili ho se radovat, vynikat i mít svá přání,

hádek u nich nepoznal - mluvilo se tuze vlídně,

pomaloučku zjišťoval, že strach mu oni nenahání,

brzy ale postřehl, že neplyne vše až tak klidně,

 Něco v ženě háralo - přinejmenším jednou týdně,

chtěla muže, zázemí, život si cenit bezstarostný,

přestože nebyla srážena, připadala si dost bídně,

ač obklopená vším, dost prázdná, ač hebká, rozdrásaná ostny,

 Na život nežehrala, na milostný,

na muže se upnula, zhroucená, ač nic ji netrápí,

sklíčená, byť má domov skvostný,

muže a synka malého, co vzkvétá, co se pochlapí,

 Vcelku spolu mluvili - však že se loďka potápí,

nevšimli si, nepostřehli,

rodinou byla loďka ta, již vlna mocná polapí,

a oni - jak tři v seně jehly,

 Kluk byl vcelku hovorný - narážky s ním časem nehly,

jeho pěstoun rodinu zaopatřil, a jemu toho mnoho dopřál,

učil ho být sebejistým, by hřát uměl, jakkoli skřehlý,

zároveň se přistihl, že ten milý kluk ho citem dohřál,

 Chlapec v muže dospíval, který rád by s ženou okřál,

štěbetavá patronka už nesvedla dolít jeho citů číš,

celé dětství se jen bál, že i ji mu vezme temný mokřál,

a vniveč přijde, co má za dobro své, svou novou říš,

 „Myslel jsem, můj pěstoune, že mne aspoň pobouříš,

žes své ženě zahýbal - měl jsem tě snad nenávidět?,

vždyť lásku její zahubíš - nad tím zrak jen zamhouříš,

jak mhouří ho i média, za co vlastně máš se stydět?“,

 Jasnou neměl představu, jaký svět chce vlastně vidět,

co chce sít a co chce sklízet ve společném soužití,

věděl, že chce něžný být - a nikomu se nepodbízet,

bál se necitelným stát - a bál se trpět, soužiti,

Bál se bezejmenným stát - jak stín se světlem ploužiti,

bál se, že se bojí jen, by nenastal pád jeho strmý,

nechtěl stát se otrokem - jinak toužil sloužiti,

nechtěl jen nápoj brát a krmi

 Jeden všední den Sawyerových:

 Nic není konstantní a stálé,

ten tam je vzor dnů minulých,

co zvalo se, to získá vale,

co ctnost byla, je náhle hřích,

 Co včera dar - to dneska pich,

co bylo vírou, je beznadějí,

z pláče stal se brzy smích,

co kdo zavrhl, měl nejraději,

 Betsy muži nesvádějí,

už let několik je ona vdaná,

touhou někým být je velkou její,

je gejzír, i led, je spořádaná,

 Je vládkyně - i ovládaná,

chtěla mít děti a říši k tomu,

říši, kde není okrádaná,

kde nežije marně, pro pohromu,

 Kde nehodí lvům ji v salvě hromů,

kde podřadní její talent nerozsápou,

kde vždy bude moci někam domů,

kde obludy nezdrtí ji tlapou,

 „Můj muž šel mravnosti za atrapou,

prý mocné lupiče odkrýt musí,

musí proti nim svědčit, oni šlapou,

krásné prý pošlapou, co on už neokusí,

 Prý povede boj - prý vše ho dusí,

za samozřejmé má, že mne v peklo strhne,

vše obětuje chimérám - to mně se hnusí,

nechci být vyvrhel, jemuž se život zvrhne,

 Plane záští k mně - mne nezavrhne,

nenávidí mne, že ho tlačím, by boj vzdal,

že nedám mu sílu, jež ho na trůn vrhne,

na trůn morálky, již nikdo nerozdal,

 Obětuje rodinu, cokoli, by došel dál,

má nás za démony, co ho zruinují,

že zničí snad říši, kde měl být král,

to nepřipustí si - ni koho miluji,

 Opustím-li ho, plachtu svinuji,

plachtu na lodi, co v přístav spěchá,

nebudu mít nic, až připluji,

v přístavu kapitán mne zetlít nechá,

 Pro muže jsem jen v plášti blecha,

obtížný hmyz, co krev jen saje,

chce tím být, kdo mně nic nezanechá,

hru odpornou teď se mnou hraje,

 Že pojistku zrušil, řek` mi z kraje,

z kraje rozhovoru, v němž mne urážel,

prý smrt jeho už nic mi nepřihraje,

divou radost měl z toho, pořád dorážel,

 Z chutí mne drtil, porážel,

až vmetl mi, že pojistku novou má,

ve prospěch pěstouna, do mně se navážel,

je zbrklý, a nic moc nezkoumá“,

 Vražda vždy vše jen pochroumá,

i kdyby vražda to byla třeba vraha,

kdo vraždy plánem čas probloumá,

dál vybízí k vraždám, jichž sám se zdráhá,

 V touze svět moru zbavit, se s morem spřahá,

kdo rozpozná mor, by směl ho mýtit?,

když rozšířit mor je něčí snaha,

od zmučených ho může chytit,

 Nemocných se má každý štítit,

volá, kdo nakazil je naschvál,

pro vizi svou, již nechal vznítit,

a vznešenou již hrdě nazval,

 „Pravda ať zní, byť jako kravál,

vím o machinacích lumpů, kteří jsou však u kormidla,

že sen jsem jejich nabourával,

mi vrátí tvrdě, by mi krev i stydla,

 Žena mi svou oporu v žádném směru nenabídla,

má strach jít se mnou kanálama,

bojí vzdát se pohodlí, duše její nemá křídla,

i tu mou by chtěla z mýdla, kolem nějž je voda samá,

 Že vzdám se někdy hodnot svých, sebe sama jenom klamá,

jak mohu radost z věcí mít, když vidím štítek s jejich cenou,

cenou ztráty svědomí, rezignace - tu chléb se lámá,

že blízké svoje zahubím? - ne však s duší znesvěcenou,

 Budou žít tu nadále, budu s dětmi svými i svou ženou,

přetrváme útrapy, plamen víry nelze zfouknout,

jenže žena ničí vše, je mstivou jen a znechucenou,

 v své povrchnosti nenucenou, od problémů kouká fouknout,

 Prý ohrožuju její svět - to prý nechce strávit, spolknout,

jsem prý blázen, fanatik, co život kazí, karieru,

je  mi démonem, jenž do nitra si nedá kouknout,

pomáhá zlu svými sny, je překážkou mi, na mou věru“,

 „Má světlo své - já tápu v šeru,

mlčí přede mnou - tak řečný v duchu,

s jeho představou zla se tvrdě peru,

chci chtěná být - pryč od všech duchů,

 Zlem je vzdát se vody, vzduchu,

vzdát vášně se - být toporná,

frigidně hníti v svatém puchu,

vzdát krásy se, být odporná“,

 „Zlem nenávist je úporná,

zlem strach je z vrásek, z otoků,

bitva se zlem je však úmorná,

bojím se prohry v útoku,

 Chci škrtit ji, bodnout do boku,

chci chránit ji, chci s ní se smát,

o ni se bát, mít azyl v rozkroku,

ona pro prachy však dá i mat,

 Jak mám se o ni zajímat,

když polknu vše, co je mou pravdou,

nemohu nadchnout se, ni nadýmat,

jak lidé jen k sobě cestu najdou?“,

 „Má ke mně se, bych byla rajdou,

zpraží mne, kdy jen bych tála,

mé city vinou jeho zajdou“,

ač žár je v ní, je vyšeptalá

 Vztah pěstouna se Sawyerovou manželkou:

 Muže strach drtil, že bude rabem,

rabem konzumu, plytkosti, odcizení,

že morálku prodá těm s plným žlabem,

by ti, co tak žít se brání, byli odklizeni,

 Muže strach drtil z podbízení,

z podbízení se, co nenávidí,

že šanci nemá, jak ošizení,

co za bědnost svou jen výsměch sklidí,

 Ženu strach drtil, že z mnoha lidí,

právě ona outsiderem bude, špínou,

nezanechá nic, vždy jen se klidí,

zbytečná, nanic, a ne svou vinou,

 Ženu strach drtil, že stranu stinnou,

a odvrácenou jen bude znát,

viděla, jak bědní v světě hynou,

bála se zmaru, přestat hrát,

 „Můj svěřenec - jak už tolikrát,

zabrán sebou, nezří, co mne ohrožuje,

s ním nedovedu probírat,

co trýzní mne - něco možná čuje,

 Když ano - pak to potlačuje,

že bankrot mi hrozí, klidu ztráta,

v svém žvatlání jen pokračuje,

roztomile mi přibouch` hlavní vrata,

 Jež vržou moc a do nichž dláta,

opřela se najednou,

manželka svěřence není svatá,

klišé ji však nadzvednou,

 Mé ženě slova zabřednou,

do frází - že mi hrozí krach,

s důvěrou svou šerednou,

chlácholí mne, ať nemám strach,

 Mé tělo není ještě prach,

žena svěřence též touží plesat,

nechci, abych dostal šach,

od někoho, kdo nechce klesat,

 Už moc jsem dal v své tělo tesat,

však nejsem necitelnou skálou,

ani jiskřičku naděje nevykřesat,

značí bez naděje žít, s chutí malou,

 Žena zvyklá je mne blažit chválou,

je hrdá na to, co znamenáme,

mučí mne svou jistotou, tak stále stálou“,

ptal se, zda zná ty svoje známé,

 „Můj svěřenec má jen spory samé,

chce lepší svět, lidmi pohrdá však,

snad má jen strach, a tak se klame,

chce hrdina být, rek a pašák,

 Že podlehne „zlu“, je jeho strašák,

že hodnotu kdos jeho zmaří,

že zajatcem bude provždy napak,

co poskvrní se jako tmáři,

 Jeho žena ho v peklo nelanaří,

i ona má strach, že k zmaru spěje,

pro ni muž její má zlobu v tváři,

a strach, že s ní spjat, je bez naděje,

 Pro strach svůj nezří různé děje,

nezří, jak jiskra, již zfoukl, vzplála,

pokradmu, jak rošťák, se na mne směje,

jeho pojistka životní mu hlavu sťala,

 Zří děvku jen, co se na něm hřála,

že na dně jsem, si nepřipouští,

že má mužnost zase pookřála,

on nevidí pro víry houští,

 Víry, jež zradu neodpouští,

víry slabocha, jenž vydírá,

víry, co fanatismus spouští,

víry, co páchne jako špindíra,

 Snad k víře skutečné se prodírá,

já však cením si, na co on plivá,

co poutá ho, mne pouta rozdírá,

se mnou živel je, s ním jen tůně tklivá,

 Prosba nevyřčená, úpěnlivá,

pohnula mne k tomu skutku,

vylákal jsem ho, kde chátra bývá,

jeho manželka hrála prostitutku,

 Já podal mu jed, a ona vskutku,

byla viděna jak z bytu mizí,

neznámá šlapka, co beze smutku,

prachy oběti své všechny zcizí,

 Tu náhle cit můj vpravdě ryzí,

mění se v strach a nenávist,

co mělo šancí být, je krizí,

v níž tyran počne moc svou hníst,

 Už závěrečný zazněl hvizd,

nad mužem, co měl jsem ho za tyrana,

kdo tyran je, si nejsem jist,

v zločinu úleva je mi upírána,

 Já zavinil, že spadne brána,

jíž mohl jsem proniknout ke své choti,

jsem vyvrhel, má mne v moci, nána“,

tu kterou tolik chtěl, si z citu skotí

 Nepohodlná Sawyerová - její žár i chlad:

 „Manžel můj si mne jen hnusil,

najevo mi dal, jak strašně,

v posteli jen vztek svůj dusil,

v zášti své nebyl schopen vášně,

 Byl cizí mi, a krutý - vážně,

tělo moje chtěl - je líbat,

jak cynicky, odměřeně, vlažně,

já mu nestála se o celibát,

 Vše ničil, že se nechce shýbat,

čeho cením si, byl pro něj brak,

já klisnou byla jeho hříbat,

on pohrdal vším, jo, je to tak,

 Můj milenec zas viděl mrak,

co by bez peněz se nerozplynul,

já viděla cíl - i k němu jak,

rytíř na koni mi mečem kynul,

 Týden po týdnu již minul,

svému rytíři jsem prašivá,

ponížit mne nepominul,

v mém zmatku mne jen strašívá“,

 „Rozpárané zašívá,

já ženě svojí nedám vale,

milenka má plašivá,

mne ohrožuje vytrvale,

 Mé ruce jsou teď neurvalé,

když s jejími se laskám lýtky,

mne přitahují plody zralé,

když pozřu je, zřím pouze blitky,

 To v jejích rukách vidím nitky,

co život můj chabými drží stehy,

hrdosti své sbírám zbytky,

ji pod kytky bych poslal bez vší něhy,

 Poldové nepřišli na postřehy,

jež na stopu nás je mohly vodit,

hledám argument jak loňské sněhy,

milenku ze světa proč nesprovodit,

 Že by mé dítě měla rodit,

ta, zničila jež ideály,

to radš se budu bahnem brodit“,

v bezmoci se svojí válí

 Doslov:

 Že by jeden byl jen nadějí?,

a druhý zase jenom zkáza?,

kdo koho proč má mít raději?,

kdo a proč se zlou se nepotázá?,

 Za to, co vyměšuje žláza,

člověk se příliš nezasadí,

co člověka - a k čemu - vázá?,

jak váza je křehké jeho mládí,

 Cos skřípe v něm, a cosi ladí,

však člověk není zlaté tele,

by jiní se klaněli mu rádi,

a z odpůrců činil nepřátele,

 Snad nelze spustit ze zřetele,

že kdys systém oba vyhostí,

dopadne na rebela i na ctitele,

a oba stejně vykostí,

 Kdo jakékoli bytosti,

již za „zlo“ má a „pohromu“,

odpírá trochu milosti,

a vyhání ji od domu,

 Ten obětí je polomů,

sám ve vichru se rychle klátí,

nebuďme symboly nikomu,