|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Babička ležela na posteli. Když přestala chrápat, zaostřil jsem na její vousy na bradě. Pokud se pohnuly, věděl jsem, že je živá.
Vydržel jsem ji sledovat celé odpoledne. Pak otevřela oči. Vlastně jen jedno oko. Druhé měla slepené žlutým mazem. „…“ řekla cosi, čemu jsem nerozuměl. Nejspíš to byl pozdrav. Pohladila mě po vlasech a já si vzpomněl na maminku, jak mi říkala, že má babička spoustu nemocí. Zakázala mi dotýkat se babičky. Vzal jsem babiččinu ruku a prohlížel si ji. Spousty vrásek, což znamenalo spousty životů. Usmál jsem se a babička se také usmála. Konečně otevřela i druhé oko. Na rozdíl od levého, nebylo modré, ale šedé. Babička říkala, že se jím dívá na druhý břeh. Den ode dne bylo více a více bílé a já se těšil na den, kdy bude naprosto bílé, až zanikne v bělmu oka. Několikrát se zhluboka nadechla a pak řekla: „Lukášku, nejspíš se už neuvidíme. Musím se vydat na dlouhou cestu.“ Mluvila strašně pomalu a mě to znervózňovalo. „Půjdeš za svým pravým okem?“ zeptal jsem se, ale babička mou otázku nepochopila nebo neslyšela, protože pokračovala: „Zatímco tu nebudu, tak se hezky modli k Bohu, on tě ochrání,“ a dala mi svou starou Bibli. Měla stránky stejně žluté, jako jsou babiččiny ruce. Vzal jsem si Bibli a běžel s ní do svého pokoje a maloval si do ní. Nevěděl jsem, jak se modlí, ale mamince se mé obrázky líbí, tak proč ne i Bohu. Stránky v knize byly krásně rovné a bylo vidět, s jakou pečlivostí se o ně babička starala.
Druhý den ráno mě maminka vzbudila. Musel jsem se obléct do černého obleku a vzít si kravatu. Celá rodina neřekla jediné slovo a když náhodou někdo promluvil, všichni se naň podívali, jakoby řekl něco nevhodného. Byla to otrava. Po snídani si mě tatínek vzal stranou a přemýšlel, jak mi říct, že babička umřela. Nakonec mě jen pohladil po vlasech a řekl: „Ber to jako chlap, Lukášku,“ což mě poněkud zmátlo. Než jsem se vzpamatoval, stáli jsme už před babiččinou postelí a plakali. Maminka se podívala na tatínka a ten poraženecky zavrtěl hlavou, tak se ke mně sehnula a řekla: „Víš, babička se vydala na dlouhou pouť a už se nevrátí.“ „Já myslel, že je mrtvá,“ jsem odpověděl, načež se maminka rozplakala ještě víc. Asi to nevěděla. Poté, co se všichni vyplakali, šli se do kuchyně opít. K večeru už vesele zpívali a objímali se. Já se šel podívat na babičku, jestli je mrtvá nebo někam skutečně odcestovala. Byla mrtvá. Ani jeden vous na její tváři se nehnul. Přistoupil jsem k babičce a odkryl jí pravé oko. Bylo bílé.
|
|
|