VI.
Jak se do lesa běží tak se z lesa utíká mumlal si mužík do dlaní vzpomínaje na ještěrčí domovinu jak se do lesa běží tak se z lesa utíká! od chvíle kdy pozbyl klobouk kdesi u zrcadel se mu svět zdál najednou pomalejší nebo alespoň to co z něj zbylo pískem vedla úzká hluboká rýha jako kdyby tudy bylo něco proti své vůli taženo nabral hloubku šrámu do očí a vydal se za přízrakem možná je to cesta do Země za pomyslel si a pod nohama mu něco tlumeně křuplo písek si olízl patro a horkým dechem
zastavil čas želví zemi mužík klopýtal při okraji propasti v niž se vlečná stopa jediným nadechnutím roztrhla marně se snažil uhádnout jaký to podivný poutník za sebou zanechává cáry vyschlého moře o to větší bylo jeho zděšení když mu nohy obrostly šupinami ledu a sypká jistota pod nohama zalila proláklinu po jeho levici ve chvíli kdy se led pod náporem tmy uvnitř počal prolamovat byla již hladina břehu pokryta kvetoucími křovisky v jejich kořenech vězely dva bílé řezáky
|