III.
Moře na jehož hřbetě vrávorala loď
oddělovalo dva světy dvě země bez úplňku
první
země šupin a plamenů
byla hornatá a její pobřeží
zarývala do zpěněné tlamy prsty fjordů
nebylo cest
oči se od těch končin odvracely
ale jen natolik aby břehy nezmizely pod vodou
druhá země
Země za
pobřežím vykrojeným polibky vody
skrývala tajemství nikdo netušil
zda se kdy odtud už někdo vrátil
terra incognita
nedávala šanci nocím stejně jako dnům
loď bez posádky se kymácela nevidíc
kam až sahá voda v podpalubí
nikdo se tou myšlenkou netrápil
včetně vody samotné stala se tekutým
pískem svých přelívacích hodin
neznělo to jako vzdechy trámů
loď nebyla ze dřeva byť dřevem zrozena
mohla klouzat nad hladinou a sotva by si toho racci všimli
klovali do mraků těžkých perlami
cáry padaly na hladinu a měnily se v lekníny slunce
provazovalo skrz šrámy stuhu
a jeden po druhém tak mraky navlékalo druhé zemi na štíhlou šíji
těžko byste poznali kde končí voda
a kde se slunce vlévá na pobřeží
ostatně stromům na tom tolik nezáleželo
pěstovaly si své
zádumčivé flétny
o obsah vyhřezlý z nebe nakonec ani nestály
co je nám do havranů kteří o jaro ubudou
jako splasklé duše
tohle a mnohem víc se stromům prohánělo vráskami
když neměl vítr kam hlavu složit
ve dny jako byl tento
se loďka bezmocně kymácela mezi obratli vln
a nebylo snadné odpoutat oči od hladiny otírající se
horkými hroty o dno v předtuše
že se moře obrátí na záda a slunce studem zčervená
pak se ale zvedl vítr zavadil o stuhu
a z roztrženého nebe se k nohám obzoru začaly kutálet
malé černé kloboučky
jak dopadaly do klína pod závojem
po němž loď sklouzávala vstříc útesům
rozeznívaly tichý potlesk
hlediště však bylo prázdné a ztemnělé jen na sedadle
v šesté řadě ležel list vytržený z kalendáře
někdo v něm zakroužkoval jediný den
aby jej pak se stejnou pečlivostí zaškrtal
byl to palubní lístek diváka
který by si byl v šatně zapomněl buřinku
nebýt toho že si ji tam vůbec neodložil
|