|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Anna Achmatovová (1889 – 1966)
Narodila se na předměstí Oděsy. Studovala práva. Provdala se za básníka N.Gumiljeva a v jeho časopise Sirius, vydávaném v Paříži, poprvé publikovala své básně v r. 1907. V roce 1912 vydává první sbírku básní «Вечер» (Večer), po dvou letech sbírku «Четки» (Růženec) a v r. 1917 sbírku «Белая стая» (Bílý pokoj). Pak se „odmlčela“ až do poloviny třicátých let.
V době Velké Vlastenecké války byla z obklíčeného Leningradu evakuována do Taškentu až do roku 1944.
V roce 1946 se stala spolu se Zoščenkem objetí hrubých útoků komunistické kritiky, byla vyloučena ze Svazu spisovatelů a veřejně nepublikovala. V té době píše řadu prozaických děl a cyklus básní «Северные элегии» (Severní elegie).
Zemřela u Moskvy v 5.3.1966. Pochována je v Komarovu pod Sankt-Peterburgem.
Přeložená báseň je ze sbírky «Четки». http://risunok.kulichki.net/literatu/silver_age/ahmatova/chetki.htm
Прогулка Перо задело о верх экипажа. Я поглядела в глаза его. Томилось сердце, не зная даже Причины горя своего. Безветрен вечер и грустью скован Под сводом облачных небес, И словно тушью нарисован В альбоме старом Булонский лес. Бензина запах и сирени, Насторожившийся покой... Он снова тронул мои колени Почти не дрогнувшей рукой. 1913 |
Vyjížďka Kloboukem o vůz zavadím lehce. Oči se v jeho zahledí. Schoulené srdce ani znát nechce příčinu svého trápení. Bezvětří. Večer se smutkem dusí, šedavý oblak z nebe snes‘. Zdá se být načrtnutý tuší ve starém albu Boloňský les. Benzínu vůně, klakson houkne, I klid se náhle nastražil… On znovu se mých kolen dotkne, ač pohyb sotva naznačil.
| |
|
|