On: „Lásko, kde jsi? Tak dlouho jsem Tě neviděl.

                Žiješ vůbec ještě? Nebo tu čekám marně?“

zdálky Ona: „ Slábnu, ale ještě jsem tady.“

On: „Slyším Tě, ale velmi slabě.“

Ona: „Nepůjdu blíž, bojím se Tě.“

On: „Bojíš, proboha proč? Mě, který Tě vždy ctil.“

Ona: „Kdysi snad.“

On: „Kdysi? Pořád!!!“

Ona: „ale už mi nenosíš květiny s rosou, už mi nenosíš

sladká slůvka na můj práh. Už nemáš mé barvy ve

svém štítu. Nelži prosím.

On: „Moje jediná. To tys odhodila můj prsten. Tos byla Ty,

                kdo mi ukázal záda. A přesto jsem Tě ctil dál i když

jsi už nebyla u mě. To já Tobě zůstal věrný.“

Ona: „Věrný? To slovo neznám.“

On: „ Já seděl v troskách svého hradu, v korunním sále,

který jsem stavěl pro Tebe. Můj smích Tě šel

dávno lásko hledat. Pak má sebeúcta a čest. Řekni

neviděl                s je někde? Nepřichází s Tebou?

Ona: „Snad si nemyslíš, že se k Tobě vracím. Koho

jsem jednou opustila, k tomu se nevrátím.“

On: „Tomu nevěřím! Jak můžeš být tak krutá? Vždyť

Ty jsi, Ty jsi! Má láska“

Ona: „Ubohý člověče, Víš kolik lidí mě chce mít?

Každý má svůj vyměřčný čas. A pak jej musím

                navždy opustit!“

On: „Musíš? Ty nesmíš. Já Tě nepustím. Přiváži Tě k

                sobě, nechám Tě hlídat! Proč se mi směješ?“

Ona: „Človíčku ubohý, copak nevíš, jaká jsem? Možná

                někdy přijdu. Ale vždy odejdu. Kdo by o mě stál?“

On: „Já. Jsi mi vším, mou inspirací i srdcem.“

Ona:  „Jak jsi naivní. Tobě nestačí, že jsi mě vůbec poznal?“

On: „Ne. Nechápeš? Já Tě miluji. Ty musíš odejít.

                Já ztrácím naději!“

Ona: „Ta bláhová je ještě s Tebou?“

On: „Ano, ale je poslední, kdo se mnou večeří u jednoho

stolu. Jestli odejde, umřu s ní.“

Ona: „To si jen myslíš.

On: „Copak je možné žít bez Naděje? A bez Lásky?“

Ona: „Podívej se kolem sebe, všichni tak žijí.“

On: „Ne, tomu já nevěřím.“

Ona: „Tys mě alespoň spatřil, oni ne.“

On: „Ale to se stanu jedním z nich. To nechci. Já chci Tebe!!!

                Prosím, neodcházej.“

Ona: „Sbohem“

On: „Ne, zastav se. Nikam nechoď. Zůstaň. Zapřísahám Tě.“

                                                               ...

Ten den vítr naposled prolétl opuštěnými hradbami

                jeho hradu. Vzal sebou i jeho naději.

Kde bloudí jeho duše? Snad šla hledat

lásku, snad ji najde a zůstane s ní.

Kdo ví. Hlasy dozněly, čas běží, kdo

byli Ti dva? Snad Ty a já a možná