Lavina (úryvek z deníku)

Vycházíme v devět hodin, přes traverz a pak až k první trhlině zatím nenavázaní. Jdu rychleji než ostatní a u trhliny jsem první – když ostatní teprve začínají sestupovat. Sedím na batohu a se mnou tu odpočívají dva mladí Rusové, kteří přišli zdola. Ozve se temné rupnutí a led pod námi se pohne. To je na strmém ledovci normální a já na svém bezpečném (jak si myslím) místě zůstávám v klidu a kochám se nádhernými výhledy do údolí. Pak ale jeden z těch Rusů říká „posmotri nazadi“ (podívej se dozadu) – a v tom okamžiku popadáme batohy a pádíme co to výška dovolí podél trhliny pryč ze směru, kterým se řítí lavina. Po pár sekundách je jasné, že nás neohrozí, padá ale na cestu mezi mnou a mými parťáky. Čelo je mine o pouhých několik desítek metrů. To ale není všechno, masa laviny je doprovázena spoustou ledových balvanů nejrůznějších velikostí, které mají ve svých drahách podstatně větší rozptyl než samotná lavina. Jeden obrovský kus ledu, velký asi jako osobní auto, mine obrovskými skoky Lubora o několik metrů a jen duchapřítomně nastavený batoh ho ochrání před zásahy řadou menších kusů ledu. Fred fotí a zapomene se krýt – a dostane do stehna ránu kusem ledu velkým jako lidská hlava. Do večera tam má duhově zbarvenou podlitinu. Tomáš byl nejvýš a stranou ohroženého úseku, já byl zase za ním. Lavina zavalila asi 80 m dlouhý úsek cesty vrstvou ledu a sněhu o výšce asi 1-1,5 metru. Měli jsme obrovské štěstí, že nikdo z nás nebyl blíž, nebo dokonce na těch zavalených osmdesáti metrech cesty. To by znamenalo konec.

Na první pohled se zdá, že se lavina pohybuje pomalu, to je ale klam způsobený obrovskou výškou, z níž se řítí. Až při pohledu z C1 bylo vidět, že místo, odkud se utrhla, bylo 1500 výškových metrů nad námi. Prvních zhruba tisíc metrů nabírala v prakticky volném pádu rychlost a hmotu, pak se postupně dobržďovala, až skončila v široké trhlině.