[...]

Jirka se držel suverénně v čele, pak jsem stoupal já, Fred a nakonec Tomáš. Už při příchodu na sněhové plató jsem na sobě začal pozorovat zvláštní stavy. Najednou jsem tu byl jiný já, který pozoroval jakéhosi „jeho“, jak se s nesmyslně těžkým batohem absurdně plahočí v sedmitisícové výšce kamsi do kopce. Později však bylo „já“ stále více utlumeno a vrchu začal nabývat „on“ se svým utrpením. Vlevo od cesty byly jakési skalky a napravo od ní jsme „já-on“ viděli stát vesnici! Hned u cesty stála obrovská černá stodola. Neustále na nás někdo odněkud volal a o co zřetelněji jsme vnímali vesnici, o to hůř jsem viděl na sníh pod svýma nohama. Začal jsem mít tmu před očima. Měl jsem pocit, že mě co nevidět opustí vědomí. „Já“ jsem si říkal, že „ho“ nechám dolézt k vrcholu (už to opravdu byl jenom kousek), pořídit vrcholové foto a pak pomažeme oba dolů. Protože zpět se šlo stejnou cestou, navrhl jsem „mu“, nechat batoh na místě, vzít si z něj jen pár nezbytností a vyzvednout ho zase cestou zpět. Na rozdíl od „něho“ jsem přitom ale nepomyslel na lidi z vesnice. Musel jsem uznat, že „on“ má pravdu v tom, že by nám ten batoh zatím rozkradli, takže z odložení sešlo.

Pak ale najednou, bez jakéhokoli rozmýšlení přišel okamžik, kdy „mně“ i „jemu“ bylo jasné, že existuje jen jedna možnost: Dolů! Teď hned! Nebylo tu žádné dilema, žádné myšlenky na to, že vrchol je přece tak blízko a že budu litovat. Byl jsem přesvědčen, že existuje jedna jediná správná volba – jít zpátky. Nebyl žádný problém se během jediného kroku otočit a vzápětí vyrazit opačným směrem – od vrcholu. Stačila ještě zapracovat dokumentaristická část mé osobnosti, která vzala na vědomí, že je 14:12 a k vrcholu že to je odhadem 100 výškových metrů a ne víc než hodina.

Po pár minutách sestupu jsem potkal Freda. Bylo mi jasné, že mu budu muset nějak srozumitelně vysvětlit, proč jsem se otočil. Už předem jsem se děsil duševního úsilí, které budu muset vynaložit k tomu, abych dokázal mluvit. Dokonce mi hlavou bleskla myšlenka, abych se mu nějak vyhnul! V tom okamžiku mě představa, že budu muset promluvit připadala horší, než myšlenka na dlouhou cestu zpět do C3! Nakonec se to nicméně podařilo - a Fred mi druhý den potvrdil, že jsem mluvil jasně, věcně a srozumitelně. Já sám jsem si tím nebyl v ten okamžik ani trochu jistý.

Jirka byl tou dobou už na vrcholu.

Na dolním konci plata jsem potkal Tomáše. Šel rychle a říkal, že se cítí dobře. I mně bylo o něco lépe. Pak se ale stala věc, která mě dost vyděsila. Mnohem víc, než halucinace, kterými jsem trpěl, než jsem se otočil. Tedy pokud se při mém otupeném vnímání a zpomaleném myšlení dá mluvit o vyděšení – prostě jsem měl pocit, že něco není tak, jak by mělo být, a že ta změna je k horšímu. Nejprve mě začala brnět celá levá paže a levé poloviny obou rtů. A pak jsem zjistil, že od pasu nahoru ovládám na levé straně těla jen hrubou motoriku! Částečně jsem ochrnul! Zkusil jsem to pečlivěji prověřit a dopadlo to tak, že mi z levice vypadla otevřená termoska a trochu čaje vyteklo do sněhu. Zjistil jsem také, že špatně artikuluji, protože nejsem schopen ovládat levou polovinu jazyka! Dvaatřicet let a mozková mrtvice – a ještě na takovém místě, to byly úvahy, které mi táhly hlavou. O tom, jak byl můj mozek ovlivněný výškou svědčí to, že jsem z hypotézy o mozkové mrtvici vyvodil, že musím hned začít s rehabilitací. Musím levou polovinu těla cvičit, abych se jí postupně zase naučil ovládat! Takže jsem uprostřed sněhové pláně, takřka v sedmi tisících metrech nad mořem, seděl na batohu a cvičil. Nutil jsem prsty levé ruky, aby zrcadlově opakovaly pohyby prstů ruky pravé, pak aby prováděly nějaké jemné pohyby samostatně. To první jakž-takž šlo, to druhé bylo horší. Pak jsem procvičoval svaly jazyka – opakoval jsem mnohokrát nahlas jméno své přítelkyně, název svého rodiště a nakonec jsem recitoval „Znám křišťálovou studánku“… Asi to vypadalo dost legračně, nebyl tam ale nikdo, kdo by to dokázal ocenit.

Uvažoval jsem taky o tom, jak dokážu slézt přes Nůž, protože nebylo jasné, jak spolehlivou oporou mi bude hůlka v levé ruce. Další problém, který mi ležel v hlavě byl, jak asi budu moci v takovém stavu strávit zbytek dnů do odjezdu domů a co řekne přítelkyně, až se jí domů z Kyrgyzstánu vrátí mrzák…

[...]