|
|
|
| |
Dobrá. Šaty člověka nedělají. Ale všichni jej podle nich soudí.
Další bod ?
Kdo zbásní patníky ?
Opilec ztěžkle zvedl svou hlavu.
" Neni to tak, že by krása byla přehlušena nekrásnem. I nekrásno je krásný. Důležitý je, jak se člověk dívá, " oznámil a svalil se zpátky na stůl. Zadunělo to.
Indián si klekl na zem a pozorně se zaposlouchal do zpěvu linolea.
" Slyšíte to dunění ? Už se blíží.."
Vysvětlil jsem mu, že dneska nedorazí.
Rozplakal se.
Po podlaze se rozsypaly lentilky.
Těch barev.
Zastavil jsem hostinského.
" A kdy se začne tančit ?"
Smutně se na mě podíval, v očích opuštěný nedopitý půllitry.
" Mě se neptej.."
Díval se na Indiána. Zamlženě.
Chtěl jsem ho chytit kolem ramen. Chtěl jsem mu volat do vlasů: " Je radost ! A plaché květy v očích srnek ! "
Ale zase jsem se jen mlčky opřel o studenou zeď.
A objednal si další kefír.
Vlaštovka rozdala karty.
" Tohle je poslední hra, pánové, za chvíli letím."
Po stěnách mé sklenice se větvily bílé liány.
Byl to ten okamžik mezi šestou a sedmou.
Podíval jsem se do karet.
Pastýřka na žaludové osmě měla zvláštní pohled.
Takový prázdný.
Bouchl jsem pěstí do špinavé desky stolu. Až se všecka zrnka pylu vznesla a oplodnila květy nejbližších tulipánů.
Indián začal hrát blues.
Spoluhráči ke mě překvapeně vzhlédli.
Zastyděl jsem se a objednal si sedmou sklenku.
Za okny se míhala nádraží. Jak bíle zněla jejich jména na modrých štítech.
Potěhy, Golčův Jeníkov, Smrže..
Po stržích se valilo kamení.
Podíval jsem se ven. Zahrádka jela s námi.
Cítil jsem, kterak mi kefír stoupá do hlavy.
Lokál mi blednul přes očima.
Indián dohrál další píseň.
Všechno se pomalu ztrácelo v mléčném oparu.
Pak někdo zprudka zabušil na dveře.
Indián se zasmál.
Nakonec opravdu přišly.
Rychle jsem vstal a nechtěně rozšlapal lentilky a zemi. Svět zbělal úplně.
Na takovéhle plátno se píší Básně !
To jsem nechal na jindy.
Jat mocnou touhou, vyrobil jsem z něj papírovou loďku a poslal ji dolů po řece.
Začátek
|
|
|