|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Drahý Niau
Zemřel jsem a nečekal nebe.
Ta neuvěřitelná lehkost ,ten rychlý sled pomíjivých okamžiků,co odehrály se za oponou,ta nevědomá rozechvělost,když jsem poprvé vstoupil na jeviště.Nic z toho.
Nebe přišlo a bylo samozřejmé, jako jsou krokodýlové na břehu Amazonky,jichž jsem nikdy nespatřil a přesto v ně věřil, co malé dítě věří ve vodníka zpívajícího měsíci jako já.
Věřil jsem v existenci krokodýlů,kdysi snad i ve vodníka a miluji měsíc, ale o jsoucnu nebe mne nikdo nepřesvědčí.
Proto jsem vyšel vstříc nekonečné modři a tu a tam okusil mraků, zda snad nejsou z cukrové vaty.Nade mnou zpívali andělé a já se smál jejich lehkosti a bláhovosti.Již zapomněli chůze po úbočích holých vršků i úlevy,když po dlouhém putování můžeš ulehnout pod starý javor.Nevěděli už, jak se tenkrát vznášeli na oblacích snů a přece to bylo mnohem opravdovější,lidštější než to jejich poletování nad chuchvalci bíla.
Nechávali se unášet vánkem na svých perutích a neznaje témat k rozhovorům, zpívali o Bohu, lásce a životě, jsa za branou smrti.
,,Jsi jedním z nás," zpívali chorálem slova, jež mne měli povznést z mých bílých mraků do jejich zlatavě modré říše.
Krásně zněla melodie těch hlasů, připomínala dozvuk oper v chudinských čtvrtích,vábila mě ,jako vábí matčina ukolébavka dítě do říše snů.Jenže na tomto jemném, krajkovém papíře rýsoval se jako uhlem výstražný význam jejich slov.
,,Copak já můžu být jedním z vás?" volal jsem k jejich blankytu a mhouřil oči před krásou slunce, ,,Což já mohu být jedním z mnoha, takových jako jste vy? Neznáte opravdovosti života,bolest ni přátelství.I ta vaše láska je jen pouhý pohled vzhůru a já na ní mám rád právě její hloubku.Myslíte ,že bych chtěl navěky shlížet seshora na Zemi, žít v bezbřehé radosti?" to bych nebyl já.
Slibovali by mnohé a já věřím, že by vše splnili, jenže mně se jejich chladivá krása začínala protivit.
Nakonec jsem přece jen k jednomu přání uvolil a byť věřím, že jej nikdy nemohli pochopit, vyplnili jej a já opustil peřeje mraků.
Peklo bylo překvapivě chladné.Jen pár ohňů lákalo zbloudilé duše svým teplem.Všechny uhořely.
A ty, co ohňům nevěřily, mrzly ve svých jeskyních.K užitku měly vše ,na co jen bylo lze vzpomenout.Pokrmů, sladkých i tučných,žen a vína,bazénů a stinných stromů,břehů řek a papírů,tužek a zvířat, všeho bylo podle chuti.Jen měsíc putoval po obloze pomaleji, vzdálenější než kdy předtím.A vším byla prostoupena strašná zima.
Dříve nebo ještě dříve i ti k sobě nejkrutější odtáhli směrem k ohňům.Nikdo je pak již nedokázal zastavit.
Stál jsem nad jedním z ohňů a ohříval si ruce.Přede mnou se odehrávala symfonie tepla a sehraných barev.Tak moc mi chybělo praskání suků a dříví hroutivší se do sebe.Pohled na hořící duše byl bezútěšný,ale stěžovat jsem si nemohl.Sám jsem si vybral peklo.
Ďábel mi jemně zatřásl ramenem a já mu poprvé pohlédl do tváře.Zračila se v ní věčná lítost,zrcadlila neuvěřitelnou samotu, ale stále působila krutě.Vous mu pomalu řídl a kudrlinky zbělaly, celkovou působivou moc mu však čas vzít nedokázal.
,,Proč nejsi jako ostatní? " zeptal se mne a v hlase jakoby mu zněl chápavý soucit.
,,A proč takový nejsi ty?" vrátil jsem mu otázku a pohlédl do jeho temných očí.Na tvář mu skápla slza , ale ihned se se zasyčením vypařila.
Dlouho jsme mlčky stáli a dívali se , jak tancují plameny pekelné.Pohlceni tichým porozuměním nepotřebovali jsme slov.
Naposledy se na mne podíval a řekl, ať jdu.
A já šel nevěda kam.
To místo protkávala šeď.Připadal jsem si jako v mlze.Nejdřív jsem se lekl,že mne Ďábel poslal zpět do oblak a já v nich zabředl ,jak ovce v močálech, ztěžklý peklem.Nebylo tomu tak.
Mlhou na mě po stranách prosvítal skutečný svět.Najednou jsem se cítil nesmírně prázdný.Ta nesmírnost by do sebe pohltila veškeré nekonečno,ale pozřela jen mou mysl. Uvědomil jsem si, že život bez lidí je mnohem horší než bez těla.Zachtělo se mi přátelského slova,úsměvu,třeba i pláče.Rozeběhl jsem se proti šedi, co mne obklopovala,rozhodnut prorazit..
Dne 6.6.1986 se narodilo dítě se znamením nebe v očích a pekla v datu.Křičelo a nebylo to radostí či strachem.Křičelo , protože chtělo.Křičelo samo sebe.A křičím dodnes.
|
|
|
