„Ještě více, neboť tělesné bolesti jsou někdy nezávislé na vůli, ale uražená pýcha, oklamaná ctižádost, úzkost, lakomství, závist, žárlivost, zkrátka všecky náruživosti jsou mukami duševními.
Závist a žárlivost! Šťastní ti, kteří neznají těchto dvou hlodajících červů! Při závisti a žárlivosti nemá žádného míru, žádného pokoje ten, který podléhá těmto neřestem, jeho dychtivost, jeho záští a jeho nevole představují se mu jako příšery, které ho nenechají v klidu a jež ho pronásledují i ve snách. Závistiví a žárliví jsou ve stavu neustálé zimnice. Jest to žalostné postavení, a nepochopujete, že si člověk těmito náruživostmi tvoří dobrovolné soužení, že se mu stane země pravým peklem?
 

 

Mnoho výrazů znázorňuje zřetelně následky náruživosti. Říká se pýchou nadutým býti, závistí umírati, žárlivostí a mrzutostí schnouti, tím chuť k jídlu i pití ztráceti atd.; tyto obrazy jsou příliš pravdivé. Někdy lidé jsou žárliví od přírody na vše, co se povyšuje, na vše, co pokračuje obyčejným směrem, i tenkráte, když tam nemají přímého prospěchu, a sice jedině proto, že toho nemohou dosáhnouti. Vše, co se jim zdá býti nad obzorem, uráží je a kdyby byli ve společnosti ve většině, chtěli by všecko přivést na své stanovisko. Taková jest žárlivost, spojená s prostředností.
 

 

 

Člověk jest často nešťastným jen pro vážnost, kterou připisuje vezdejším věcem, jest to malichernost, ctižádost a klamná dychtivost, která působí jeho "neštěstí". Když se postaví nad úzký kruh tělesného života, a povýší své myšlenky k nekonečnosti, přicházejí mu strasti lidské tak nepatrnými a tak dětinskými jako hořekování dítěte, které se rmoutí nad ztrátou hračky, která mu byla nejvyšším štěstím.
 

 

 

Kdo vidí své blaho jen v uspokojení své pýchy a svých hrubých žádostí, jest nešťastným, když jich nemůže upokojiti, kdežto ten, který nežádá nic zbytečného, jest blaženým při tom, co jiní považují za neštěstí.
Mluvíme o vzdělaném člověku, neboť divoch, který má omezené potřeby, není právě tak dychtivým a úzkostlivým; jeho způsob, jakým na věci patří, jest docela jiný. Ve vzdělaném stavu přemýšlí člověk o svém neštěstí, rozvažuje si je a proto také více pocítí; ale může též přemýšleti a rozvažovati o prostředcích útěchy. Tuto útěchu čerpá v křesťanské víře, která mu podává naději na lepší budoucnost a ve spiritismu, který mu přináší jistotu této budoucnosti."

 

 

 

 

 

"Pozn.: citát - úryvek; -překlad cca z roku 1922, tudíž volně šiřitelné ."
... pokračov. - část  32."