|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
II.
... nevtělené Bytosti odpovídají, 2.pol. 19.stol.- část 9
"Jest zde ještě slovo, o němž jest důležito se dorozuměti, poněvadž jest to jeden z hlavních klíčů celého mravního učení, a které jest příčinou mnohých sporů, poněvadž není přesně určeno, totiž slovo duše.
Rozdíl mínění o podstatě duše pochází z různého upotřebení, a kterak každý užije toho slova. Dokonalá řeč, v níž by každá myšlenka měla svého představitele v jediném vlastním slovu, vyhnula by se mnohým sporům; kdyby každá věc měla své slovo, všichni bychom si porozuměli.
Dle jedněch jest duše principem hmotného, organického života; duše nemá své vlastní existence a hyne se životem; tj. čistý materialismus. V tomto smyslu a při porovnání duše s porouchaným hudebním nástrojem, jenž nevydává již zvuku, nebylo by duše. Dle tohoto mínění byla by duše výsledkem a ne příčinou.
Druzí myslí, že duše jest principem rozumu, všeobecným činitelem, z něhož každá bytost pohlcuje jistý díl. Dle těchto byla by pro veškerý vesmír jen jediná duše, která by rozdělovala jiskry rozličným inteligentním tvorům pro jejich žití; po smrti každého tvora vrací se jiskra ta opět k společnému prameni, kde se spojí s celkem, jako potoky a řeky vtékají do moře, odkud byly vyšly. Toto mínění různí se od předešlého tím, že dle této hypothésy neskládáme se jen z hmoty, nýbrž že po smrti cosi zůstane; avšak jest toho tak málo, jakoby nezbylo ničeho, poněvadž neměli bychom vědomí, ztratili-li bychom svou individualitu. Dle tohoto učení všeobecná duše byla by Bohem a každá bytost částkou božství, což jest je obměnou pantheismu (všebožství).
Dle jiných konečně jest duše morální, samostatnou, od hmoty neodvislou bytostí, která zachová i po smrti svou osobitost. Tento význam jest nepochybně nejvšeobecnější, protože pod jedním nebo druhým jménem idea o této bytosti, jež přežije tělo, nalézá se ve stavu přirozené a od každého učení neodvislé víry u všech národů, ať jest jakýkoliv stupeň jejich vzdělání. Toto učení, dle kterého duše jest příčinou a ne výsledkem, jest učením spiritualistů.
Aniž bychom cenu těchto teorií posuzovali, uvažujíce jen o jazykové stránce věci, pravíme, že toto trojnásobné užívání slova duše působí tři rozdílné myšlenky, z nichž každá žádá svůj zvláštní výraz. Toto slovo má tedy trojí význam, a každý jest pravý dle výkladu, který se mu připisuje; chyba jest v řeči, že má jen jediné slovo pro tři pojmy. Abychom se vyhnuli každému dvojsmyslu, měli bychom význam duše spojiti jen s jedinou z těchto tří ideí; volba jest lhostejnou, vše jen na tom záleží, abychom se dorozuměli, shodli.
Považujeme za nejdůležitější přijmout jej v nejobyčejnějším smyslu: proto duši nazýváme nehmotnou a individuelní bytost, která v nás sídlí a která přežije tělo. Kdyby nebylo této bytosti, a kdyby byla jen výtvorem obrazotvornosti, k čemu by bylo třeba ještě slova, abychom ji naznačili?
Poněvadž nemáme specielního slova pro každý z obou smyslů, nazýváme: .
Životní počátek (vitální princip) bytí materielního a organického, ať pochází z kteréhokoliv pramene, který jest všeobecný pro všechny živé tvory, od byliny až k člověku. Ježto život může býti i bez schopnosti myšlení, tedy jest vitální princip věcí samostatnou a neodvislou. Slovo vitalita (schopnost života) neposkytlo by nám téže představy. Některým jest vitální princip vlastností hmoty, výsledkem, který se objeví, když hmota jest to všeobecný pojem sídlící v specielním fluidu, všude rozloženém, z něhož každý tvor béře a přizpůsobí si ke svému žití jakýsi díl, jako vidíme, že hmotné věci sají světlo; tedy nebyl by životní fluid, dle jistých rozumů, ničím jiným, než oživeným fluidem elektrickým, který se také nazývá magnetickým, nervovým fluidem apod.
Budiž tomu jakkoliv, jisto jest, že toho nedovedeme zjistiti, neb jest to výsledek pozorování, že organické bytosti mají vnitřní sílu, která působí jev života tak dlouho, dokud tato síla trvá; že materielní život jest společný všem organickým tvorům a že jest neodvislý od inteligence i myšlenky; že inteligence a myšlenka jsou schopnosti vlastní jen jistým organickým druhům; konečně že mezi organickým druhy obdařenými inteligencí a myšlenkou nalézá se jeden, který má zvláštní mravní smysl, jenž mu dává nepopíratelnou přednost nad ostatními; jest to pokolení lidské.
Pochopíme, že duše, přijímá-li se v mnohonásobném smyslu, nevylučuje ani materialismu, ani pantheismu. I spiritualista může duši pojmout velmi dobře dle jedné i druhé z daných z daných dvou definicí bez újmy pro immaterielní (nehmotnou) a samostatnou bytost, které pak dá jakékoliv jméno. Toto slovo nepředstavuje tedy žádné mínění: jest to význam, kterého užívá každý dle svého zdání a to se stává pramenem nekonečných sporů.
Vyhnuli bychom se také zmatku i kdyby se užívalo slova duše ve všech třech případech, kdybychom připojili přídavné jméno, které by označilo stanovisko, z kterého naň hledíme nebo v jakém smyslu je užíváme. Pak by to bylo slovo rodové, představující i princip materielního života, inteligence i morálního smyslu, a které bychom rozlišovali přídavkem, jako na příklad kyseliny, jež se rozpoznávají připojením přídavného jména. Mohlo by se tedy říci a bylo by to snad nejlépe: duše vitální pro princip života materielního, duše intelektuelní pro princip inteligence a duše spiritistická pro princip naší samostatné jsoucnosti po smrti. Jak jest viděti, týká se celá tato otázka jen slov, ale jest velmi důležitá, abychom se dorozuměli. Dle toho byla by duše vitální, společná všem tvorům organickým, bylinám, živočichům i lidem; duše intelektuelní náležela by živočichům a lidem, a duše spiritická patřila by jen člověku.
Domnívali jsme se, že máme tím větší důraz klásti na tento výklad, poněvadž spiritistické učení spočívá vlastně ve víře, že přebývá v nás od hmoty neodvislá bytost, která přežije tělo. Protože se má slovo duše častokráte objeviti v našem díle, bylo potřeba ustáliti význam, který mu dáváme, abychom odstranili každé nedorozumění.
Přikročme nyní k hlavní věci tohoto předběžného úvodu.
... pokračov. - část 10 ."
|
|
|
