Pochopit stále nedovedu,

jak jsem moh vznítit se

a plát

(a budoucnost si plánovat)

s takovým tvrdým kusem ledu?!

Vždyť nebyla´s vždy.

Jaká  síla

ti srdce do kry zamrazila?

Tolik jsem zklamal?

Jak rampouch svou pýchu

do zad mé lásky bodla jsi

a přetrhla jí míchu…

…kdyby jen mojí!

I té velké, naší,

už žádné vzruchy nepřenáší

a zcela bez citu,

v okovech paraplegie

již ani ze vzpomínek nežije!