Tisíc a jednu báseň složil jsem ti,
tvůj poetický Šeherezáda.
Vyvřely ze mě jako magmatické vlny,
prudce a žhavě,
jak jsem byl tebe plný,
něhy a touhy škrábat ti je na záda.
Jenže tvá láska,
bídná vypravěčka,
už další noci nechce se mnou přečkat
a než by na mou hruď si položila hlavu,
raději se vydá katu na popravu,
by ode mne se jen co nejdřív vzdálila.
Když si své saky paky sbalila,
co nyní s básněmi?
Zamáčknout slzu v oku
a nacpat si je do strožoku?
A ty co ve mně teprv vznikají?
Jak láva v jádru Země bublají,
až nemajíce hromosvod
překročí, zlomí mezní bod,
červenou čáru mé už chabé síly,
aby se po vesmíru rozptýlily
podobné částicím od raketové trysky
a stejně temné,
bez naděje na spasení,
jak krůpěj zaschlé krve na lešení
z žil sultánovy odalisky.
|