svěží současný jazyk. - nadchly mě všechny tři. - výhled do světa bez křečovitých metafor, bez komicky dramatického sebezpytu, bez svádějícího sebeprostírání v konfliktnosti, a přece stále životně a subjektivně angažovaný. ledabylá lehkost, a přesto, nebo proto nesená vyzařujícím magnetickým jádrem za slovy - to mě většinou u Tvých textů dostane. - zde, jak to vnímám, se podařilo udržet silnou úroveň po celé délce.

tohle balancování mezi banalitou a "něčím" - pěkně dráždivá hra. a do toho neustávající zručnost ve vodění jazykového proudu.

to je taková metafora, při níž se racionální význam "přeloží" do obrazu, což by mohlo být v pořádku, od toho je přenášení/rozšiřování významu v jazyce, ale když se to udělá v básni jen s tímhle jedním záměrem, bez toho, aby ze vzniklého obrazu vedly další drátky do jiných míst v básni přes nezjevný význam, přes nějakou nesamozřejmost, nenucenost, která se nedá pouze převést zpět na racionální sdělení, tak mívám často dojem, že ta báseň takovým metaforickým obrazem v tom místě ustrne. -

záleží určitě, co dalšího je ve hře smyslu toho obrazu. - jaké kontextové vztahy, i mimo vlastní báseň, je schopen navazovat (např. ke stylu, neboť metafory lze vytvářet různými styly, a lze se jimi i vůči stylům nepřímo vymezovat, i třeba ironicky, aktualizovat zavedené postupy, poukazovat na jejich vyžilost apod.) - pokud zde mají místo i takové další vztahy, je to lepší. - pokud obraz ustrne sám pro sebe a pro racionální význam, vnímám to jako ochuzení. - není to samozřejmě moc exatně podchytitelná věc. každý to vnímá jinak, podle svých čtenářských zkušeností.

takže tady jsem si vybral Kapky postav buší na nehty – chápu snad motiv bušících postav. - ale teď k tomu, jak a čím je motivované jejich propojení s deštěm? - možná ano, nebo určitě, věřím, že i déšť má v obraze svůj racionální význam. - jen mě napadá, zda ten obraz nežije víc svým významem než sám sebou. - to jsem měl říct hned zkraje, že dávám jako čtenář přednost tomu, když obraz žije sám sebou. - když z něj významový záměr nečouhá příliš nápadně, když není tak evidentní, že byl vytvořen (ten obraz) s tím, aby takový či onaký racionalizovatelný význam vytvořil. - protože "lidé-padající kapky" jsou vytržení z racionálního, neobrazného řádu jazyka. -

možná si to neuvědomuješ, jako si lidé běžně neuvědomují své obklopení jinými, lexikalizovanými metaforami (což není tento případ - tahle je aktualizovaná), ale je to "vymyšlená" obrazná situace - potom motivace přenosu významu, zvěrohodnění iracionality, navázání jejího kontaktu s podkládajícím prožitkem, u nějž Ti věřím, že není vymyšlený, je vším. - myslím, že to je u básní alfou a omegou všeho - nacházet nejvlastnější jazykové koreláty tzv. předjazykovým obsahům. - a když se to netrefí úplně, vrhá to stín i na to, co bylo někde na samém počátku básně.

promiň, že jsem se tak rozpovídal. i když, dalo by se o tom diskutovat mnohem déle.

poslední strofu jsem si musel delší dobu převracet. - K. Kryl a Captain Beefheart mají v textech motiv Dachau, z toho, co znám. - je to těžká váha. - třeba by šla ta tíha vyjádřit ještě jinak, méně samozřejmou, méně "značkovou", tj. v negativním vnímání, cestou. - a kdoví, zda by se do obrazu nedostalo něco dalšího, vlastnějšího, co teď pohled na tu značku blokuje. - možná je obraz v této podobě nějakou svou fází a ještě se vyvine.

pro mě je nejhezčí pasáž s chodbami a tramvají. - i první verš. - některé metafory mohou být konstruované z hlavy, což trochu ruší, ale není to nikdy hlušina, a o to mi jde při čtení nejvíc.

přirovnávat tohle k próze mi přijde dost nepatřičné. - vždyť je to právě rytmus, který ostře řezaným veršům dodává až erbenovskou baladičnost. - stylově se text drží někde v žánru naivistické konfese, ale to není žádné znevažující označení. - to podotýkám. - a navíc má daleko k sentimentálnímu prolévání slziček, to za druhé. - je čistě vyřezaný na podstatné jádro. - vylovit takový tvar z emocionálního a prožitkového chaosu je kus práce. - jeho přímočarost je sympatickou kvalitou, i když nejspíš ne pro hledače metaforických meandrů - avšak básnička může mít mnoho podob. - a tahle také něčím žije.

to je fakt, že mnohoznačnost vzkazu mě tímhle směrem nenapadla. - to, že si matka může myslet, a pravděpodobně bude, protože sebe s žádnou vinou spojovat nebude, "že je to kvůli klukovi", ještě víc podtrhuje tu marnost sebeoběti, kvazivzdoru, a faktického vyhovění nátlaku psychického prostředí, který matka nevědomky vytváří.

jenže matka si s velkou pravděpodobností nebude ani trochu vědoma souvislostí, které nám postava odkrývá. (a opět musím myslet na Kafku - tam je úplně to samé, viz "Dopis otci" - podařilo se Ti to vystihnout skvěle). a z jejího pohledu padne všechna vina buď na domnělou příčinu (nešťastnou lásku apod.), nebo rovnou na dceru. - což je další absurdum jejich vztahu: dcera svým aktem utvrdí matku v jejím kritickém postoji, plus obohatí jej o další, tentokrát už nezměřitelný argument. - a matka v tom bude stále svým způsobem nevinně, protože, jak píšeš, dcera nedává celou dobu nic najevo, bojí se, takže udržuje matku v nevědomosti, dává jí mylné signály, až do chvíle, kdy promluví tím definitivním a katastrofálním způsobem. (a opět srovnání: jak nekonečně bere Kafkova hlavní postava ohled na druhé! - v jeho ranějších prózách určitě, později se posouvá)

napadá mě ještě jeden paradox, když se bavíme o výkladu události (nyní již čistě v rámci toho, jak text je, bez snahy jej nějak korigovat). - a sice skutečnost, že pud sebezáchovy na straně dcery uvolňuje cestu jinému, silnějšímu motivu. - ať jím je onen plánovaný vzdor, nebo touha (nevyhnutelnost?) vyhovět tlakům prostředí, které musejí být tak nesnesitelné, že jediné možné "pokračování" je vlastní zánik. - nebo, jak píšeš, dokázat matce něco, projevit jedenkrát svou vůli, a sice tím nejextrémnějším způsobem. (možná s nadějí, že po smrti už to "neschytá" :D)

musím se pak ptát, zda je na straně dcery v té ochotě zemřít víc síla, nebo slabost: síla v překonání pudu sebezáchovy, nebo slabost v nevymanění se ze zničujícího prostředí (sebe i druhých) - a nenapadá mě jednoznačná odpověď.

tímhle výkladem potvrzuješ fatální podřízenost vůle postavy vůli matčině. - napadá mě, že ten vzkaz je v tom takový "kafkovský", jestli Ti to něco napoví. - Kafkovy povídky jsou často groteskně absurdní právě v tom, jak postava dělá všechno proto, aby si potvrdila vlastní vůli (viz i zde - záměr vzdoru, pomsty), ale její počínání dopadá zcela opačně a je neuvědomělým stvrzováním vůle cizí moci nad sebou a citové připoutanosti k osobě, která k ní naopak může být zcela lhostejná, pokud jí nejde o uplatňování čistě egoistických potřeb. - proto jsou Kafkovy postavy v jádru groteskně tragické. - no a nějak takhle dopádá i Tvoje ženská postava zde (a myslím, že rozumíš, protože Tvůj výklad postupuje stejným směrem).

možná, že ani ta Tvoje postava nemohla dopadnout jinak. - ten vzkaz potvrzuje, co rozebírám v předchozím komentáři. - zdá se mi, že jediná alternativa byla se vzepřít, skutečně vzepřít matčině vůli jiným způsobem. - takhle předepsanou sebedestrukcí se nelze grotesce vyhnout, jakkoliv je v jádru tragická. - avšak je to psychologický mega problém :). ani Kafkovy postavy z něj cestu ven nenašly. (doporučuji "Popis jednoho zápasu", v němž je tenhle princip obnažen na kost)

pokud jde ještě o možnou mylnost vzkazu, asi nakonec nebude mylný vůči přesvědčivosti psychologie postavy. - avšak je nutno počítat s tím tragi-groteskním posunem. - a říkal jsem si, zdas to tak chtěla, nebo ne. - zda ten vzkaz není mylný vzhledem k Tvému záměru. -

jádro je v tom, co tím vzkazem z postavy děláš jako autorka. - postava si sama vzkaz vybrat nemůže, ani se nemůže sama vytvořit, nebo napsat. - pokud si jsi jistá, že vzkaz Ti do textu pasuje v tom znění, jak byl napsán, není co měnit. - tohle už je technická záležitosti, tj. jestli prostředky, které jsi použila, dělají to, co mají. - je to tedy debata o fungování vyprávěcích prostředků, spíš než o významu, zda měl být modrý, nebo červený (i když jsou to propojené oblasti, pochopitelně).

je čím dál víc vidět, jak tahle povídečka zabírá do hloubky.