|
|
|
| |
NA ZAČÁTKU
Na začátku byl sen.
Sen...
Takové kratičké, nenápadné slůvko, spojení tří docela obyčejných písmen, a jakou sílu v sobě ukrývá. Sen, to je barevná dětská skládanka, kytice pestrého kvítí natrhaná v odpoledním tichu na sluncem zalitých loukách a svázaná černou noční stuhou, spánkem vyšívanou. Slova vyřčená i jen pomyšlená namísto chrp a konikleců, místo bílých kopretin radosti a strachy, často tak zapadlé v našem nitru, že za denního světla vůbec nejsou vidět. Za sedmikrásky naše drobné citečky, projevené něhou, vášní a zlobou, ba i ty pečlivě ukrývané, tajené jako největší provinění. A tady – to není tráva, ta ostrá, která tak ráda zraňuje ruce, které ji trhají, to je láska a nenávist, to je síla vůle, lidská slabost. Díky nim jsou sny věčné.
Začalo to snem.
Hluboce procítěným snem, který vám za jedinou noc umožní prožít celý život a ještě kousek navíc. Změní vás v to, čím ve skutečnosti nikdy nemůžete být, a dovolí vám dělat a vidět věci nemožné, kouzelné, neskutečné i děsivé. Smíte létat ke hvězdám, cestovat po všech známých i neznámých světech, smíte umřít tisícerou smrtí a pak ráno prostě zvednout hlavu z polštáře a žít. Ve snu bojujete s vlastní hrůzou, překonáváte zdánlivě nepřekonatelné, získáváte netušené schopnosti. Dokážete překročit svůj stín a rozbít přetěžké okovy zábran, které vás ve dne tak nesmlouvavě poutají k zemi. Takový sen vás nazítří nutí jít brzy spát, jen abyste na té druhé straně, v zemi nočních můr a splněných přání, mohli pobýt co nejdéle. A když se, konečně a neradi, probudíte, změní se sen ve vzpomínku, stejně skutečnou jako chladná voda na vašem obličeji.
Jak říkám, můj dnešní den začal snem.
|
|
|