|
|
|
| |
Louceni je tezka vec. Stojite na autobusovem nadrazi, obklopeni jednim az vice cleny rodiny, a nevite, kudy kam. Mama/babicka se naposledy ujistuji, ze mate svacinu. Tata nerika nic. Mladsi sourozenci jasaji a uz se nemohou dockat uvolneneho pokoje/postele. At jiz z radosti ci smutku, vsichni potlacuji slzy. Takhle to tedy vypada. Nasednete do autobusu, naposledy zamavate a potom uz jen ujizdite vstric necemu novemu. Na zapad.
Cesta neni tak nudna, jak by se na prvni pohled mohlo zdat. Hlavne na zacatku je zpestrena obcasnymi automobilovymi honickami (divka zaryte mava z okenka chlapci/rodicum, kteri jsou schopni pronasledovat autobus velmi, velmi dlouho) a nahlymi psychickymi zvraty (“Prosim vas zastavte, ja si to rozmyslela, ja chci zustat tady…”). Jako na kazde ceste za dobrodruzstvim, i tato ma sve odpadliky. Nastesti po prvich par hodinach jizdy se vse uklidni a s prichodem soumraku se vsichni zacinaji tesit na velkou podivanou. Totiz na video. Skvela vec, kdyz funguje… A jestli ano, porad jeste nemate vyhrano. Sedite-li na konci anebo uprostred autobusu, muzete se s nejakym dobrym vyhledem rozloucit. Kdesi v dalce se mihaji barvne smouhy (ty vidite pouze za predpokladu, ze hlava spolucestujiciho pred vami moc necouha), takze to je spise poslechovka. Idealni je sedet vepredu, nebo tesne za schudkama
k zachodu, tak okolo cisla 30. Narocne divaky predem upozornuji. Autobusove video neni filmovy klub. Proto se voli snimky, ktere vsichni znaji a maji radi, a proto se taky ve vetsine autobusu setkate pouze s nekolika filmy. Jsou to Kolja, Pelisky, Mrazik a sem tam nejaka americka romance.
Jestlize odjizdite z Prahy kolem poledne, na breh kontinentu dorazite kolem treti hodiny ranni a pobocka anglickeho migracniho uradu na vas ceka jeste na Francouzske strane. Nekdo vam strci do ruky jakysi papirek a vy se v rozespalosti snazite pochopit, co jako s tim? Potom zjistite, ze je to v anglictine a jeste pozdeji, ze chteji jen vase jmeno a adresu. Pote vylovite pas a tzv. “zvaci” dopis od rodiny
a jdete si stoupnout do fronty na razitko. V tom lepsim pripade. Obcas -nikdo nevi, dle jakeho meritka se vybira- ale vyzenou cely autobus ven, nechaji vyskladat veskera zavazadla a postupne se vse rozbaluje … A kdyz i tohle pretrpite, zbyva uz jen tunel a …
Londyn, Victoria Coach Station. 7 hodin rano. Zmatek. Pro ty z vas, kteri maji londynskou rodinu vylet konci, zbytek ceka jeste dlouha cesta. Predne je dobre pochopit, ze budova, ze ktere odjizdi autobusove linky do cele Britanie, se nachazi jinde, nez se nachazite vy. Toto je pouze “garaz”. Uchopte zavazadla a smele vykrocte, nebojte se, sipky pomuzou. Prejdete cestu a jste tam.
Z amplionu zni Mozart ci Beethoven, kolem poletuji holubi a vy muzete poprve nasavat anglickou atmosferu. Uzijte si to. V klidu najdete sve “nastupiste” neboli gates, usednete na lavicku a nemyslete na to, co vas ceka. Poslouchejte ranni srumec a pozorujte okoli. Ano, skutecne tu jezdi ty divne taxiky, jak to znate z Trainspottingu. Ano, opravdu vsichni mluvi anglicky. Ano, to je anglictina, ale nebojte, ja jim napoprve taky skoro nic nerozumel. Ale to se podda. Cekejte na svuj autobus a uzivejte posledni chvile volnosti. Pak vas ceka uz jen prace …
Vasek Winter
|
|
|