|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
I.
Zranila mne má vlastní múza,
mou duši z toho jímá hrůza.
Neboť jsem tohle vůbec nečekal,
krev klidně si však proudí dál.
Ústa bezmocně v ní se topí,
vrazila mi do srdce kopí.
Tělo se choulí, zrak se klopí
k zemi, kde leží zkrvavené stopy.
Jsem troska, co sněhem se plazí
a vločky – malí bílí vrazi
mne mrazí, mrazí, mrazí.
II.
V krvavých skvrnkách kdesi na sněhu,
já hledám svoje viny.
V prolitých rudých kapkách pro něhu.
Byl jsem to já či někdo jiný?
V krvavé louži kdesi v závěji
se bělá jedno tělo.
V pryštících kapkách ztrácí naději
na život, který tolik chtělo.
Krůpěje rudé řídnou čirými,
jež plynou z Tvojich očí.
Těch modrých očí z kruhy zlatými,
očí šelmy než zaútočí.
V odrazu očí z kruhy zlatými
se kopí v srdce noří.
Do srdce, které srší kapkami
a přesto stále ještě hoří.
Na sněhu duše v rudé závěji,
já líbám vraha dílo.
Tvé bílé ruce s rudou krůpějí
jsou vše, co po lásce mi zbylo.
III.
Bílý sníh a tmavé vlasy plápolající ve větru.
Planou, planou a dotýkají se mé Tváře.
Vlasy jsou závoj, vlasy jsou vítr, vlasy jsou opak záře.
Polibek a úsměv, který skrývá osten.
Ten už je v mém srdci.
Krůpěje srší a roznášejí všude tu zprávu.
Má ještě cenu ptát se, kdo byl vlastně v právu?
Krůpěje řinou z úst – jsou sladké – ulpívají na všem.
Krůpěje řinou z očí – jsou slané – a mizí.
Dorážení bolí víc než samotná rána.
Tebe.
Slíbávám krůpěje z Tvých rukou.
Polibek smývá viny.
Dobrou noc, lásko.
|
|
|