|
| |
 |
|  |
Michal seděl doma a ustavičně popíjel ze šampaňského. Měl dnes narozeniny, devětadvacet. Věděli jsme o tom, zval nás k sobě, abychom to oslavili. Jako vždycky jsme na něj něco chystali.
„Jenom ne žádnou blbost," seděli jsme u stolu, Sádroň popíjel colu a dodal:
„Ty vole, nic mě nenapadá!" sledoval mě, jako by čekal na můj nápad jako na vysvobození, leč onen nápad se nedostavoval:
„Co mu takhledát do foroty nějakej alkaloid z námele?" napadlo Sádrouše. Pomyslel jsem si, že to může přesně napadnout jenom jeho.
„To už tady bylo," dodávám spíš pro ten pocit: „Musíme vymyslet něco lepšího," dopadla sklenice na stůl. Dolil jsem si. Přemýšleli jsme snad věčnost. Věčných 60 minut, probrali jsme pečení dortu s marihuanou, paruku, cédéčka, masku, výlet někam na Mars, Ameriku, Jupiter, Třebčín, jeskyně
a pak bouchnul Sádroň rukou do stolu, klepl se do sádrového čela a vykřikl vítězoslavně:
„Ty, vole! Tak už to mám! Že mě to hned nenapadlo," skládal se do kolen. Já ho mírně nestíhal, chce to zasvětit!
„Co? Co máš?" vyzvídal jsem.
Aby nevznikl nežádoucí omyl, Sádrouš a zmiňovaný Michal jsou kámoši z průmyslovky. Michal měl vysokou postavu, nakrátko odbarvené vlasy a zlatá náušnice trýznila jeho ucho. On tvrdil, že je zlatá. Poslední dobou nosil dost boty XXD base, známé taky kulatou špicí.
„Zaplatíme mu společnici. Svůdnou. Se všim všudy," ale to bysme nebyli my, kdyby ... jsme si to tak trochu neupravili. Duchapřítomně jsme se prostě dohodli na tom, že pošleme do spárů Michalových nic netušící kamarádku Olivii. No - jak jsme se domluvili, učinili jsme. Když jsem volal Oběti Olivii, zval jsem ji na oslavu. Neodmítnula. Nepřipadalo jí nic divného, na co by se mě zeptalala. Popovídat, pobavit, smotnout, popít a potlouct se smíchy, což byla pocho pravda.
S pobavením zcela určitě.
Dnes v den konání oslav se nakouřilo a nakoupilo jako obvykle velké množství. Marijánku jsme zvát nemuseli, bylo jí z překrásných Čech plno krásně aromatické.
„Jaká je?" vyzvídal Michal na Olivii než přišla. Nemohl se lehké děvy dočkat.
„No, co!" prohlásil Sádroň:
„Děvka. Ta je to zvyklá dělat za prachy," já ty dva občas pozoroval a obrovsky se bavil. Pravda -jednoduchý nápádek, ale co z toho ještě vznikne? Michal seděl naproti mě, pořád rozhazoval rukama. Seděl jsem v křesle, bylo větší hnědé a mělo pohodlná opěrátka. Nedalo mi to, abych si nepřihodil polínko do diskuse:
„Ty vole, krásná teda je! Vysoká … velký prsa!" Sádrouš přitakával:
„Ty máš přece zkurveně vyvinutý hrudníček rád!" byl pořádně nadržený!
„No vůbec! Celá ta postava, kdybys ji viděl!" přihodil taky Sádrouš. Přihodil jsem frázi, ať moc nekecá. Něco jsme ubalili.
„Co? Jak?!" smál se Michal.
„Ty vole, abys věděl, jak se to s ní dělá, až přijde!" chechtá se Sádřívko:
„Vůbec, aby aspoň to!" dodávám. Dám si práska. Kouř se rozprostírá po pokoji.
„Tak hele - je domluvená pro mě nebo pro tebe?" pomalu jsem chechtavě se rozčilujícímu Michalovi nestíhal. Probíral to se Sádrou. Ta mu vše obratně „vysvětlila".
Prostě jsme mu zaplatili děvku s dojížďkou až do bytu, která přijede a posouloží.
„A co vy? Ne, že by mě to zajímalo, ale šmírovat nebudete," tušil cosi Michal.
„Co tě to napadá?" ptám se, Sádra rychle dodává:
„Nějaký kámošky přijdou taky, ale ty o ničem neví," možná ho už lehce umotával špek.
„Ty vole, stálo to celej majlant, tak neblbni a užívej!" dodává Sádra.
„Má pěkný tělo, musíš jí vyzkoušet! O tom se nedá moc mluvit," uchechtl jsem se.
To už jsme se sešli u Sádry. Já a Michal. Olivie přišla včas, tak, jak jsme se domluvili. Pozval jsem i Leiu.
Někdo zvonil. To bude Olivie.
„Čau," zdravíme se mezi dveřma. Přišli jsme ke dveřím všichni.
„Michal - tohle je Olivie," představoval je Sádří. Michal se ke mě naklonil:
„Hm .. vypadá slušně. Ten hrudníček, krávo!" Olivie si toho všimla. Nerozumněla zřejmě všemu:
„Co vy dva si to tam šuškáte, co?" Michal odpověděl naprosto přirozeně směrem k ní:
„Tak se koukáme ...," nevšimla si zřejmě, že je za bordeldámu. Celkem lehce jsem vyvolal smích.
„Chvíli posedíme," pronesl Sádro. Kouknul jsem na Olivii, jestli jí nepřipadne slovo „chvíli" jako divný. Nepřicházelo evidentně nic. Michal zavelel rukou do obýváku, kde byly nápojíčky.
„Správně! Napojíme se," pronáším. Michal vypadal taky v klidu jako vždy. Nic ho nepřekvapovalo. Zatím ...
Olivie se znala se Sádroušem z party. Je jich tu v Praze dost. Blbejch taky. Sádře pustil nějakou muziku, klidné downtempo rytmy, lehce do blues.
Smích. Jak krásnej prostředek k vyjádření emocí. Michal se posadil, já všem nalil, co kdo chtěl.
Michal políbil Olivii ruku a lichotil jí o jejím těle. Jako, že je krásná a jak se to stane, že se tak krásná narodí. Asi bych se věnoval taky komunikaci, ale zvonil mobil, přicházela Leia. Vyrazil jsem k výtahu - dveřím, aby trefila a zapálil si cigaretu na cestu. Leia se znala s Olivií jednou od vidění. Hned jak se vyplula z výtahu, mířil jsem k ní. Naklonil jsem se k ní, že jí dám pusu, ale uhnula.
„Proč mi nebereš telefon?" zeptala se. Pokynul jsem směrem ke dveřím zvráceného bytu. Hodně jsme pili, a tak jsem neslyšel mobil. To byl celý příběh.
„Přeslechnul jsem ho," odpovídám pár kroků před bytem. Tvářila se, jako by se teda nic nedělo
a odpověděla přesně tak: „Aha," víc nic. Snažila se předstírat, že ji to vůbec neštvalo. Pomalu to
v místě dění začínalo vypadat jako v bordelu, tak druhá fáze. První, zvanou mejdan, už byt nepřipomínal. Vpluli jsme tedy do garáže. Pomohl jsem jí z bundy a vnořili jsme se do obýváku.
Pozvali jsme Michala k Sádře, doma měl manželku. Spolu už oslavovali celou noc, dnes věděla, že půjde oslavovat s námi.
„Co takhle dát si striptýz!" začal Michal. Myslel to dobře, nechtěl zdržovat.
„No jasan! Co ty na to Olivie?" otočil se na ni Sádra.
„Chtělo by to!" koukám hladově, ale na Leiu. Všímá si. Nechá se obejmout a pusu jí dávám taky. Byla opětována. Napil jsem se a Leia si zcela vyjímečně zapálila. Pobaveně poslouchala kluky. Olivie se podívala na mě, Michala přelétla pohledem a na Sádru se zvláštním výrazem v očích. Koketně se posadila do křesla a poněkud nezdvořile pronesla: „A co tady Leia?"
Michal dnes viděl poprvé Leiu i Olivii, což nám se Sádrou poněkud přihrávalo.
Taky to, že jsme Michala pozvali do bytu Sádry, doma měl totiž manželku. Spolu už oslavovali celou noc, dnes věděla, že půjde oslavovat s námi.
„I zhulil jsem," vysvětloval něco Sádroňovi Michal. Hodně se smáli, já hulil takový decentní skank.
„Tys ho smotnul!" chválil Sádru za husarský kousek Michal. Záclonky poletovali po pokoji a já se smál. Michal se smál. Sádra odpálil dalšího na smrt. Michal měl doma, jak vidíte „dobrý vztah"
a asi i výtah - ale to už je zase někde jinde. Zpět! Jeho žena Jitka byla správná žena. Nehrála si
na histerickou manželku, tedy žárlivou, Michal ji taky nikdy nebil, protože nemusel, nikdy jsem ho neslyšel mluvit o vážnějších neshodách mezi nimi a to on by se určitě rozpovídal, jak ho znám.
„Já budu muset jít," pronesla Leia a počala ukončovat naše desetiminutové setkání. Zvednula se, rozloučila se se Sádrou a letmo s ostatními a vydala se do předsíně.
„Že si sem jezdila kvůli deseti minutám ... " divím se. Obouvala se:
„Já jsem ti to říkala. Neměla jsem jezdit vůbec ...", inu - co byste na tohle řekli vy?
„Ne. Jsem rád, že jsi přijela," nechápu co jsem právě vyřknul.
„Můžeš mě doprovodit, pokud chceš," řekla jednoduše. Jednoduše se ptám:
„Chceš mě s sebou?" podíval jsem se na ni. Bez rozmýšlení zakroutila hlavou:
„Ne," měl jsem jít. Jenomže to by šel Loiza a ne já. Já jsem Marek. Na tuhle hru přistupovat nebudu.
„Tak čau!" pohlédnul jsem jí do očí. Zůstala bez jediného pohybu stát u dveří výtahu, deset kroků odemne a opětovala pozdrav na rozloučenou.
S výrazem v obličeji: „Ty mě opravdu necháš odejít samotnou? Bez pusy?" jsem ji nechal na chodbě, odešel zpět dovnitř a zavřel za sebou dveře. Šel jsem do obýváku a zapálil si cigaretu. Podíval jsem se na hodinky. Poslední spoj ještě stihne s přehledem.
„Takže - když slečna odešla zbýváš tu už jenom ty!" podíval se na Olivii Michal. Trochu Olivii zaskočil. Sádroun dodal:
„No jasně! Tak co bude?" Michal se poněkolikáté nevraživě podíval na nás dva ze Sádrou.
„No - já jsem nepočítal, že se budou účastnit tady tyhlecty ... žabáci," usmál jsem se. Michal pokračoval: „Takže, jestli to nebude vadit ...," koukal jí na hrudník, pak se podíval na boky
a nakonec postupně opsal celou její postavu. Sváděla ho k tomu, aby pokračoval. Peníze jsou peníze, čas letí a když už tady ta děva je ...
„Začni tancovat a odlož si!" pobídl ji. Jak tohle může dopadnout? Olivie se tak trochu zpamatovávala. Sledovala situaci. Jak se to vivine? Vivíjelo se to dobře. Sádra se smál a já pozoroval, jak se bude situace vyvíjet dál:
„Na zdraví!" pronesl jsem a napil se. Michal nás moc rád mít nebude!
„Nemohli byste prostě vypadnout na chvíli vedle?" otoćil se na nás. Rázem jsem nemohl čelit prudkému nátlaku smíchu! Sádroušek se svíjel smíchy na podlaze.
„Nebo si to můžem rozdat v pokojíku vedle. Jsou úplně namol," pohlédnul na Olivii a ukázal na nás.
Položil jí ruku na stehno a začal ho lehce mnout. Bylo už jasný, že si nás vezme po dnešním večeru na paškál!
„Tadyhle Michal slaví devětadvacet, víš?" smál se sbírající se Sádroun, aby se opět za okamžik mohl začít kácet.
„Tak ti přejem všechno nejlepší, vole!" poplácal jsem ho po zádech. Sádra mu poplácal ruku a jak jsem předeslal, začal se kácet.
„Všechno nejlepší!" spojil jsem jejich ruce a odešel na záchod.
„Tak já jsem jako dárek k tvejm narozeninám?" zeptala se poněkud odměřeně. Začal se jí vytrácet úsměv z obličeje. Nevěděla, co se děje a tak nemohla hrát konkrétní hru. Sádrovi trochu ztvrdly rysy a působil na mě dost komicky, jak tam stál s nataženou rukou, kterou chtěl potřást teď Michalovi pravicí a levou, ve které držel skleničku, si s ním připít! Teď hleděl s Michalem směrem k Olivii, asi přemýšlel: „Co asi ta Olivie teď udělá?"
Michal si myslel, že je to nějaká hra. Vstal, udělal dva kroky kolem skleněného stolku, chytnul Olivii něžně za ramena a povídá:
„Hele - mám na tebe hroznou chuť. Jseš pěkná - tak jdeme!" sledovali jsem na Olivii. Chytla ho za ruce, dala je na stůl a pronesla: „Nech si zajít chuť," zvedla se a chtěla jít na záchod. Michal ji však zastavil: „Počkej!" koukal zmateně:
„Jseš děvka nebo ne?" chytnul jí za tričko. Nevím, chtěla jít na záchod nebo se lekla, každopádně sebou škubla! To tričko pořád pevně držel! Natrhnul ho! Na svět se podívala dvě bůjná kůzlátka. Prsa. Dostal facku.
„Hej! Počkejte - Olivie není ta děvka, který jsme zaplatili!" snažím se je zastavit. Sádrum se směje.
„To není ta pro tebe!" Olivie chtěla dát Michalovi další facku! Místo toho od něj ale poodstoupila
a dala facku mě.
„Mezi námi si vždycky tvrdila, že jseš zvyklá rozdávat svý tělo za peníze," připomněl jí tento fakt teď Sádra.
„Copak mi někdo nějaký dal?" pohlédla na něj nevraživě. Napadla mě spásná myšlenka, jak se
z toho průjmu dostat a pobavit se ještě víc. Trochu alkohol, trochu jointy, z každého trochu přispělo
k tomu, abych si šel zatelefonovat. Kam? Překvapení. No jasně. Do nevěstince. Dal jsem si záležet, o telefonu nikdo nic nevěděl.
Michal pohlédnul směrem na mě, pak na Sádru:
„Vy ste ale svině!" uchechtl se. Sádrovka se snažil situaci napravit a něco nahodile blábolil:
„No - počkat! My ty peníze i máme. Tak si užijem!" bla bla bla, kvák kvák.
„Pche - na to já teďka seru! Na to nemám náladu, hovňousci," nalil si a gentlemansky nabídnul svoje tričko vracející se Olivii, kterou zakrývalo pouze to, co zbylo z původního. Seděli jsme. Michal přišel na nápad, že Olivii někam pozve. Chtěl se nám tak odvděčit za to, co jsme pro něj udělali. Takové práce! Měl jsem to spočítané dobře. Z nevěstince sem bylo deset minut cesty, proto zazvonil teď kousek po jedenácté zvonek Cibulák.
„Kdo to je?" dostal ze sebe konečně Sádra. Vskutku nemohl tušit, kdo! Vylučovací metodou uvízl jeho pohled na mém:
„To je ta holka pro tebe!" konstatuju naprosto triumfálně.
„Nekecej!" začal Sádra mlátit pěstí do stolku. Olivie pohlédla na Michala, ten na ní a nakonec oba zůstali hledět na Sádru, jako by bylo už po fraktuře a ruka potřebovala sádrovkového závaží zbavit.
Šel jsem otevřít.
„Nebudem si tykat. Jsem Lenka," stál jsem ve dveřích a vítal se s profesionálkou. Nutno říct, nemám špatný vkus. Na chodbu přišel Sádro:
„Láďa!" vrhnul se okamžitě ke dveřím. To byl celý on!
„A vůbec," poodsunul jsem ho:
„Pojď dál."
Uvedl jsem jí dál a Sádra už nalíhal, co si dá k pití. Vstoupila do přesíně a se zručností danou frekvencí opakování tohoto úkonu, odložila si lodičky. Plášť si nechala hezky koketně odložit
s pánskou pomocí.
„To budeme dělat tady?" nemíjel se dotaz s povoláním. Jenom jsem pozoroval Sádrouše, jak kývnul a dodal jeho klasické:
„Zcela jednoznačně!" překvapil mě. Myslí, že je tady pro něj. Je tu pro oslavence. Jaké bylo překvapení, když nás z obýváku míjel Michal s Olivií. Přijala jeho pozvání. Tak to mě dostali, to jsem nečekal pro změnu já. Ten cvok s ní šel někam do baru, kde budou špitat jenom spolu.
Tak jsme vstoupili do obýváku s děvkou Lenkou jenom dva. Sádra jí usadil do pohodlného křesla
a nalil jí griotku s džusem alias sluníčko a nějak osvětloval vzniklou situaci. Byl to žvanil. Veselý žvanílek. Ani teď neztrácel chuť. Obzvlášť si při vyprávění dával záležet na pasáži, kde tu přestával vědět, o co tu jde, to jest, když přišla ona lehká děva.
Na přetřes teď přišla finančí otázka, jak co nejlíp využít právě se platící, leč zatím neprovedenou práci. Sádra se samozřejmě snažil přidat. I když jsem nechtěl, byl to jeho byt a snažil se
i finančně. Navíc jsem byl už líný měnit místo oslav. Rozřešila to Lenka:
„Hele, jak to teda bude? Připlatíte si a zfouknu vás voba a nebo to zůstane při jednom?" pohlédla na nás a pak si začala znovu prohlížet místnost. Asi počítala cenu obýváku, dost možná zítra Sádrum vykradnou.
„Kolik bysme jako měli připlatit?" ptá se nadrženě Samuel Sádra Láďa.
„Pět stovek," odpovídám mu já a úspěsňě ho rozesměju.
„Za pět stovek k tomu jednoho z vás jěště vykouřim," pronesla velice zdvořile a koketně. Styděl jsem se, že nemám sako a kravatu. Na kravatě bych jí pak uškrtil.
„Dalo by se to udělat ještě tak, že vás za ty peníze vykouřim oba, ale víc ne," byla nervózní. Domlouvat se s klientem na místě zatim nebyla její silná stránka. Nakonec jsem radovámky přenechal Sádrovi, byla blbá a ještě určitě nemocná.
Když si oba odložili a odebrali se k výkonu služby do pokoje smrti, zašel jsem na balkon a zapálil si cigaretu.
|
|
|
