Ladění:
Arcanum boni tenoris animae
(=dal jsem si Starobrno (pozn. aut.))
v zaplivané Žuráni
pomalu taky jihnu k zažloutlým záclonám
je skrze okno město našišato –
tak, že ani sv. Ján
nestojí na mostě.
Předehra:
Po Brně chodím Janáčka
potkal jsem něco si broukal
nesoulad hýbal mu knírem
Slečna v knihkupectví nikdy neslyšela
jméno Canetti ale zahrála mi
čtyřicetivteřinový koncert na své vlasy.
Interněco:
Zelný trh trhá večer.
Blatný v mé kapse ještě nedopsal elegie –
sedneme spolu a večer sedne nám do klína,
Ivane!:
On mlčí, to já mluvím
Ivane, i Svitava je smutná,
vinohrady smutné v tomhle říjnu
a každý tvůj verš je traverza,
já vím, i blázinec je traverza
(shrabovat listí v parcích…“)
tož tak, že klaun procedí tisíc
a jednu slzu
za chvilku smíchu
(„a první nezemské ano
je zvuk hroudy,
dopadnuvší na rakev…“)
prostor je někdy důležitější než čas
(jako teď) Brněnský krokodýl mě polkl,
ty mě hltíš rytmem
(„nad městem letěly šaškovy střevíce,
překrásně letěly, jako dva tažní ptáci…“)
jenom se dívat, Ivane, jenom se procházet
Jenže! Je lehké ztratit rozum
povědomí soudnost sebeúctu, Ivane!
Brno je pořád všude kolem
Skrytá ulička, pokřivená fiála na fasádě radnice
Lamentace (Ivane):
ale azyl pro básníka nedostupný
nemožný nevěrohodný
moudré mlčení nemožné
lhostejnost nepřijatelná
lhostejnost lákavá
lhostejnost nemožná
uzavřenost svazující
nemožnost bezvýchodná
manifestace směšná
lhostejnost všeobecná, Ivane!
Hypermodernita peklo nezaviněné
peklo bez ďáblů (an sich)
nezodpovědnost
bezzodpovědnost, Ivane!
(„možná, že v chladném větru,
který od včerejška duje,
Nějaká vlaštovka se právě rozhoduje,
Že odletí.“)
Bez rozhřešení (Závěrem):
A proto narážíme co nerozumné můry
do skel milionů luceren
v touze být svobodní čekáme pomoc shůry
a domýšlíme, co mělo být ZÁMĚREM.
|