|
Pár tónů z hlubin elektromotoru
stane se mi rozbuškou
ne snad k symfonii,
ale dozajista k malému kvartetu.
Sleduji v mnoha zrcadlech
(jež naskýtají okna vozu)
ušní boltce dívek,
jsou různé -
románské,
barokní,
plné křivek, řezů,
onýtované,
hned zas tesané,
jemně ochmýřené.
Poslouchají se společným dechem
adagio non molto
a každá další ulice
(zastávka)
je pauzou,
větou,
smykem prvních houslí,
či vibratem podmořské violy.
Konečné forte utichá
v potlesku přestupní stanice,
odcházím jako spokojený dirigent
(kéž by mohl mít kvartet dirigenta),
až na refýži uvolním svou vizi
a ona uletí
a její křídla
v rytmu mých kroků „ne zvláště zdlouhavě“.
|
|
|