|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Cestu do kuchyně
pro silnou kávu
protíná zvonek
„Promiňte, manžel…
musím za ním…
do nemocnice…
nemohla byste…
pohlídat děti?“
„No…víte…ale…“
dochází mi,
že tahle nabídka
nejde odmítnout.
Beru dokumenty,
zamykám dveře
a už jsem u ní,
ještě mi ve spěchu
zadýchaně děkuje,
zůstávám sama
v cizím bytě.
Potichu nahlížím
do dětského pokoje,
teď vypadají
tolik křehce
mrňaví hajzlíci
(mají tři a čekají čtvrté),
naposled na chodbě
nadšeně křičeli:
„Jedeme na výlet!“
v sobotu ráno.
Zavírám dveře
snažím se začíst
do spisů na zítřek,
ale před očima
se mi míhají
scénky rozesmátého otce,
jak si hraje
s dětmi za domem.
Pohledem zastavím
o kříž na stěně:
„Hej, ty…!
Oni ti věří,
přece je v tom
nemůžeš nechat.“
|
|
|