"Viděl jsem svého dvojníka," prozradil mi drobný rachitický mužík, sedící na okraji mého terapeutického divánku. Silně se potil, ačkoli venku bylo již poměrně chladno.

"Bratra máte?" zajímal jsem se.

"Ne," zavrtěl mužík hlavou a plaše se rozhlédl. "Měl jsem jednoho bratra, ale před osmi lety tragicky zahynul při jednocení řepy. Krátce před smrtí tvrdil, že s ním skrze hlášení místního rozhlasu hovoří strýc Eduard, který utrpěl smrtelný úraz při stloukání másla pár let předtím, než se bratr narodil. Nevěřili jsme mu to, protože strýc Eduard byl hluchoněmý."

"Pocházíte z venkova, že?"

"Ano," přisvědčil můj pacient. "Matku přepadly porodní bolesti náhle, během pravidelné údržby kopyt. Přišel jsem na svět v bezprostřední blízkosti kravského zadku. Myslíte, že to můj dvojník ví, anebo mu to musím teprve říct?"

"Pokud je to skutečně váš dvojník, je na tom stejně jako vy. Také byl těsně po narození frustrován pohledem na dobytčí záď. Ovšem, může to také být halucinace. Halucinaci nemusíte říkat nic, protože ta je na tom hodně podobně jako váš zvěčnělý strýc," řekl jsem a zapsal si pár stručných poznámek do notýsku v oranžových deskách.

"Chcete mi tvrdit, že halucinace také zemřela s hlavou v máselnici?" podivil se mužík a znovu se plaše rozhlédl po místnosti. Jeho pohled se zarazil až na věšáku s klobouky.

"Myslel jsem, že je na tom podobně stran akceptace zvukových vjemů. Víte, halucinace je nehmotná. Prakticky neexistuje. Budete-li s ní hovořit, nebude vám s největší pravděpodobností odpovídat. A pokud přece jen bude, pak pouze vaším vlastním hlasem," upřesnil jsem.

"Tomu nerozumím," zachmuřil se muž. "A také se mi příliš nelíbí, že na mne mává váš klobouk."

"Je přátelský i k cizím hlavám," přikývl jsem. "Včera se přes půl hodiny mazlil s pleší prodejce ryb, který mi přišel nabídnout živé sledě. Ovšem sledí hlavy jej nechávají naprosto v klidu."

"Můj dvojník má o něco menší hlavu než já," pokračoval muž. "Obvykle stojí v kumbálu na košťata a divně se tam kývá. Ale včera jsem ho potkal na zastávce autobusu. Nekýval se. Levý ukazovák měl až po druhý článek zabořený v nosní dírce a pravou rukou dělal posměšná gesta."

"Nemá vás rád," řekl jsem vážně. "Ani já vás nemám rád, abych byl upřímný. Myslím si, že jste hysterik se sklonem k obsedantnímu chování. Po celou dobu vaší návštěvy zde jste nepřestal tisknout pravou rukou patu na ponožce. Kromě toho vám z ní leze palec a výsměšně se klátí."

"Nevím, co to je láska," zavzlykal muž. "Jediná žena, která po mě kdy milostně zatoužila, byla školnice. A to mi bylo dvanáct. Ukázala mi tetování na předloktí a vyzvala mne, abych jej sedm a půl minuty olizoval. To byl jediný kontakt s ženským tělem, který jsem kdy měl."

"Jste homosexuál," řekl jsem. "Toužíte po intimním styku s vaším dvojníkem. Koště je jednoznačně falickým symbolem, zvlášť když vezmeme do úvahy násadu. Bohužel, váš dvojník je ryze heterosexuální a kromě toho včera v jedenáct dopoledne složil poslední řádový slib."

"Co mi tedy radíte, doktore?" otázal se muž a silně potáhl nosem.

"V prvé řadě si zašijte ponožky," pravil jsem.

"Myslíte, že to pomůže?" ožil pacient a stiskl mezi předními zuby špičku svého jazyka.

"Ne," řekl jsem. "Ale usnadní vám to zouvání ve společnosti. Budete mezi lidmi více oblíbený... možná."

"A můj dvojník?"

"Ten chodí bos," pravil jsem, zaklapl notýsek a podal mužíkovi lněný kapesník, neboť se mu u nosu začaly dělat znepokojivé bubliny.