"Mám problémy se svou dcerou," řekla obézní žena, pod jejíž vahou smutně úpěla péra mého terapeutického divánku.

"Ano," přikývl jsem a olízl hrot tužky. "Vaše dcera je žena, jako vy. Aspoň myslím."

"Ona je vlastně ještě dítě, i když jí bylo nedávno devětadvacet," pravila žena a povzdychla si tak hluboce, až se jí spodní bříšní záhyb přelil kamsi k bradě. Vypadalo to, jako vlny na moři, když je zákaz koupání. Onehdá jsem to viděl v Biarritzu.

"O co konkrétně jde?" zeptal jsem se. "Má snad vaše dcera nějaké zvláštní sny?"

"Ach, ta nemá nejspíš žádné sny," mávla rukou žena a podkožní tuk na jejím předloktí zatančil rumbu. "Dost na tom, že má mononukleózu."

"O čem se vám zdálo včera v noci?"

"Šla jsem se svou dcerou do účtárny. Můj nebožtík manžel pracoval jako mzdový účetní, víte? Ale já za ním nikdy nebyla v zaměstnání. Nepřál si to. Až po jeho smrti jsem zjistila, že má dáti - dal není magické zaklínadlo, po jehož vyslovení umře každý, kdo není účetní. Takové věci mi tvrdil, víte? A taky říkal, že kdo se podívá do knihy vydaných faktur byť jen jedním očkem - a není účetní - tak že toho sklátí do hrobu dysenterie. On sám zemřel na mrtvičku, budou to dvě léta."

"Co jste dělala s dcerou v účtárně?" zajímalo mne.

"Dcera chtěla vidět opičky. Do účtárny se šlo dlouhou chodbou plnou dveří. Ale místo jedněch dveří byly mříže a za nimi opičky. Na mřížích byla cedule ,ÚČTÁRNA´, ale nebyla tam žádná klika, takže jsme nemohly vstoupit dovnitř."

"Zajímavé," promnul jsem si palcem bradu.

"Ty opičky normálně účtovaly. Dvě měly klotové rukávy, jedna čepici se štítkem a jedna tam jen tak stála a v pacičkách držela vodováhu," vypravovala žena.

"Dobře, ale stále si nejsem jistý, v čem spočívá váš problém," upozornil jsem svou pacientku.

Žena se teatrálně dotkla svých tykvovitých ňader a pravila vážně:

"Dcera prostrčila hlavu skrz ty mříže - jako by ji měla z nějaké gumy, víte - a ukousla hlavu té opičce s vodováhou. Opička vykřikla ,Nastojte!´, upustila vodováhu a pak myslím umřela."

"Vykřikla ,Nastojte!´ s ukousnutou hlavou?"

"Křičela to mezi přední zuby mé dcery. Dcera má mezi předními zuby takovou mezírku."

"Takže," pokýval jsem hlavou. "Ve skutečnosti nemáte problém s vaší dcerou. Ve skutečnosti ne. Jde o to, že jste svému muži nikdy neodpustila jeho zálibu v cirkusových menažeriích, která ho stála dost času a peněz. Nechtěl, abyste ho viděla při práci, protože práce v účtárně je nudná a smutná. Váš manžel chtěl, abyste si jej uchovala v paměti jako veselého chlapíka, který ve volném čase strká lvům skrze mříže mrkev a šalotku."

"Ano," zaštkala žena. "Máte úplnou pravdu. Nikdy jsem mu neodpustila účty za podružnou zeleninu. A přitom jsem ho velice milovala. Myslíte, že když vysadím na jeho hrobě květák, můj problém zmizí?"

"Pokud ho vysadíte ve dvou řadách, je to docela dobře možné," řekl jsem a zaklapl svůj notýsek v červených deskách.