|
|
|
| |
V dobách dávno minulých,
kdy Země byla ještě plochá,
zvláštní klaun se toulal světem
od vesnice k vesnici,
z lesů slýchal vílí smích
a krásou Luny jen se kochal,
na loutnu vždy hrával dětem
zvláštní úsměv na líci.
Jenom já znám jeho původ,
vím, že to byl elfů král,
vím také co se mu stalo,
že prošel světa kus,
znám také ten pravý důvod,
proč se lesy toulával:
Jednou v noci se mu zdálo
o královně múz.
Od té doby jen Ji hledal,
nepřestával o ní snít,
byl to však již čas moc dlouhý,
někdy ztrácel naději:
„Je to marné, běda běda,
kdepak jenom může být?
Snad to nebyl přelud pouhý,
kam se víly poděly?!“
Když tak jednou bloudil lesem,
nevěděl, co dělat dál,
znenadání krásná víla
na louce se objevila,
přišla bosky vonným vřesem,
jako kdyby vánek vál,
objala jej, políbila,
pak se zase rozplynula.
Klaun jako u vytržení
ještě chvíli jenom stál,
trvalo mu pěknou dobu,
než to celé pochopil.
„Jistěže to přelud není!“
Od srdce se tomu smál,
neboť našel díky tomu
zas svých kroků cíl.
„Díky za to políbení,
už mám zase naději,
když jsi ty, tak jsou i další,
také Ona musí být!
Je to krásné, sen to není,
půjdu za ní, najdu ji,
Díky Tobě mám to snažší,
zase věřím v cit.“
A tak dále světem kráčel
s novou velkou silou,
sněžnou plání, mořskou pěnou,
do všech koutů zašel,
Vlahý deštík tvář mu smáčel,
on šel za svou vílou,
nakonec tu svou vysněnou,
nakonec ji našel.
|
|
|