Zas píšu žvásty, s glancem a bez ostychu,
ač o básnění nevím ani zbla
a pokud ze mne vůbec vyhřezla
kdy mrť talentu, hned krmil jsem s ní Pýchu,
tu nenasytu, na jejímž tučném břichu
jsem zprznil Múzu a smilnil s její dcerou.
Zas píšu žvásty. A všichni mi to žerou.
Kdepak je Skromnost? Má narušenou míchu,
už leží jen, bez moci, bez žezla
a veršíček, co pustotou si plá
kolem ní krouží, skotačí lehce v tichu
i Radost se vzdala cynickému smíchu;
tak jsem se minul s talentovaných sférou.
Zas píšu žvásty. A všichni mi to žerou.
Shořela Soudnost podobna slámy víchu.
Mé myšlenky? Sterilní nemehla!
Indiferentní, bez dobra či zla
a ještě je drze skládám do triptychu
slok dutých jako trojice padlých mnichů,
zbytečných, prázdných a planých stejnou měrou.
Zas píšu žvásty. A všichni mi to žerou.
Kdy už to praští někoho do čenichu?
Nad kterou básní? Pátou? Desátou? Sterou?
Píšu jen žvásty a všichni mi to žerou...
|