Už zase se pokoušim strávit to pošmourno
který vyprodukoval dnešní samolibej den
čtu si básně, nemůžu mermomocí přijít na smysl čehokoliv
někde za rohem se ozývá techno a chlápek v maskáčích pije cocacolu
párek mladejch studentů se volizuje v autobuse
ona punkerka z devátý třídy v šedejch šatech s kytkama
a on pubertální skejťák s brejličkama
má modrý oči
na ulici leží chcíplej vrabec a bezdomovec si tiše smrdí pod úsměv zavšivený tváře
vlastně sorry, není to vrabec.. je to rukavice
možná sametová rukavička
aby si jí na ruku navlíkla nějaká slečna
modrý oči hejbaly světem, jenom když nebyly namalovaný, ale byly tvoje
patřily tvý kudrnatý hlavě a tvejm fakt zvláštnim rtum
možná by se daly přirovnat k tý kostkovaný košili – oranžový, cos tehdy měl
chtěla bych někdy vrátit autobus zpátky na zastávku a nohu znova do kaluže
dotknout se tvejch vlasů a vnutit ti můj praštěnej úsměv
dost dobře to nejde, když teď někde ležíš a nemůžeš se hnout,
protože ruce ti svázaly jako těm puberťákum v autobuse písmenek slova
snad se ještě někdy sejdem
včerejší deštivej dne s modrejma očima.
|