1/ ranný středověk

Slenzané (v Dolním Slezsku v okolí hory Ślęża), Dědošané (pravděpodobně na severozápadě Dolního Slezska v okolí Hlohova), Opolané (v Horním Slezsku v okolí města Opolí) a Holasici (na Těšínsku a Opavsku). Objevuje se tam rovněž jméno Lupiglaa, které někteří badatelé interpretují jako kmen Hlubčiců. Kosmova kronika česká uvádí také Bobřany (na řece Bobr) a Třebovany (pravděpodobně v okolí Třebnice). V 9. století se jejich kmenová území dostala pod vliv Velkomoravské říše a po jejím pádu si je v roce 907 podmanila česká knížata z rodu Přemyslovců. V roce 990 dobyl Slezsko piastovský kníže Měšek I. a v následujících více než sto letech Slezsko několikrát měnilo svou příslušnost mezi raně polským a raně českým státem. V roce 1138 vzniká Slezské knížectví, které se postupně rozpadlo na řadu polonezávislých knížectví, jež byly potom inkorporovány do Koruny království českého.

2/ 19., 20. a 21. století

Slezané – lidé patřící do skupiny etnografických skupin polského obyvatelstva, žijící převážně v Horním Slezsku, včetně takových skupin jako: Bytomiacy, Silesian Highlanders (Slezští Horalé), Górzanie, Krawaki, Lachy Śląskie, Opolanie, Raciborzanie, Wałasi. Mluví souborem slezských dialektů nebo dialektů polského jazyka s různými vlivy němčiny a češtiny. Tyto skupiny vyvinuly bohatou kulturu, odlišnou od sousedních regionů. Při zachování smyslu pro kulturní a jazykovou odlišnost, stejně jako jiné etnické skupiny polské, deklarují polskou národnost.


Slezané – lidé deklarující národnostní odlišnost (nebo částečnou odloučení deklarující slezskost a zároveň např. polskost, s možností deklarovat dvě národnosti) od Poláků, Čechů a Němců, někdy zacházející se slezským jazykem jako se samostatným jazykem. Většina lidí deklarujících slezskou národnost žije v Horním Slezsku – v centrální části Slezského vojvodství, východní části Opolského vojvodství a také v České republice. Tato státní příslušnost není právně uznána Polskem a Českou republikou. V oficiálních výsledcích sčítání lidu v těchto zemích ji však deklarovalo 847 tisíc polských občanů, z toho 370 tisíc pouze slezských, 430 tisíc polskoslezských a zbytek v malé míře německy a českými (statistické sčítání lidu v roce 2011[12], při sčítání lidu v roce 2002 to vyhlásilo 173 tisíc lidí, z toho přes 100 tisíc polskoslezských) a 31,3 tis. (statistické sčítání lidu v roce 2021[2]) v České republice.
Slezané – lidé s jasnou polskou národní identitou (Poláci), kteří žijí ve Slezsku, ale jejich předkové pocházeli z jiných oblastí Polska. Cítí se spjati s regionem a slezskou kulturou, ale převládá mezi nimi spisovná polština.
západ


Slezština je západoslovanský jazyk použivaný v Horním Slezsku, v současnosti menšinově (pouze necelých 10 % obyvatel Horního Slezska používá slezštinu). Patří k lechické větvi stejně jako polština a kašubština, vykazuje však mnoho společných rysů s češtinou či slovenštinou a zejména v oblasti slovní zásoby a syntaxe je silně poznamenána německými vlivy.

Status slezštiny je sporný. Ve 20. století ji většina jazykovědců řadila mezi dialekty polštiny a demografické změny po druhé světové válce, jakož i asimilační politika státu, se negativně odrazily na vitalitě jazyka. Současná běžně mluvená podoba kolísá od „čisté“ slezštiny, která je pro Poláky méně srozumitelná než slovenština pro Čechy, přes jazyk smíšeného typu po regionálně zabarvenou polštinu s určitým přízvukem a specifickou slovní zásobou (pak se dá slezština považovat za dialekt polského jazyka). V Česku se slezština používá zejména na západním Těšínsku, kde je silně ovlivňována češtinou a samotnými uživateli nejčastěji označována jako ponašymu.