Zakládací listina pražského biskupství z roku 973

Původní text listiny, jež snad vznikla v 70. letech 10. století, se nedochoval. Odkazuje na něj však zřejmě listina císaře Jindřicha IV. z r. 1086 (i ta se dochovala pouze v Kosmově citaci). Popis hranic biskupství v tomto prameni však může vycházet z původní listiny z 10. století.

Čechy - vnitrozemí

Hranice pak její (pražské biskupské osady) na západ jsou tyto: Tuhošť (Tugust) s krajem, jenž dosahuje řeky Kouby (Chub), Sedlec (Zedlza) a Lučané (Lusane) a Děčané (Dazana), Lutoměřici (Liutomerici), Lemuzi až na hřbet hvozdu, jímž jsou Čechy ohraničeny. Potom na půlnoc jsou tyto hranice: Pšované (Pssouane), Chorvati (Chrouati) a druzí Chorvati (altera Chrowati), Slezané (Zlasane), Třebované (Trebouane), Bobřané (Pobarane), Dědošané (Dedosize) až ke hřbetu hvozdu, kde přicházejí hranice Milčanů (Milcianorum). Odtud na východ má tyto řeky za hranice: Bug a Styr (Ztir) s hradem Krakovem (Gracouua civitate) a krajem, jenž má jméno po Váhu (Uuag), se všemi krajinami, jež náleží k dříve řečenému hradu, jímž jest Krakov.

Čechy - pohraničí

Text zakládací listiny Pražského biskupství dále popisuje pohraniční kraje pražského biskupství (tedy nikoli vnitrozemské). U Lučanů, Děčanů a Litoměřiců je přibližně známo, kde sídlili. Také jméno Pšovanů je vázáno k Pšovu, tedy Mělníku. Jestliže při popisu západní hranice biskupství postupoval výčet od jihu k severu (respektive od JZ k SV), bylo by možno očekávat, že při popisu severní hrenice ("půlnoční strany") bude pokračovat dále, tj. od západu k východu. Pšované umístění na začátek tomu odpovídají.

(pozdější) Lužice a Slezsko

Ovšem i Bobřané, Slezané, Třebované a Dědošané jsou kmeny, jejichž umístění přibližně známe. Sídlily podél řeky Bobr tekoucí z Krkonoš směrem na sever a vlévající se nakonec do Odry (kmen Bobřanů má po této řece dokonce jméno, umístění Slezanů před Bobřany je zde, pravda, poněkud zvláštní). Pramen tedy zřejmě na půlnoční straně sice postupuje nejprve směrem na východ (od Pšovanů k prvním Chorvatům), poté se však znovu obrací k severu a postupuje podél Bobru až k Dědošanům. První a druzí Chorvati tak museli sídlit někde mezi Mělníkem a Slezany (případně Bobřany). Chorvati první zřejmě sídlili východně od Pšovanů a Chorvati druzí severně od Chorvatů prvních, a dále směrem k severu postupně Slezané, Bobřané, Třebované a Dědošané. Území všech těchto kmenů přitom představovalo hranici biskupství, což znamená, že sousedily s "vnějškem", který zde představovalo území Milčanů, respektive lesy, které ho obklopovaly. Jestliže měly všechny tyto kmeny, počínaje druhými Chorvaty a konče Dědošany, sídlit podél východní hranice Milčanů, musely zde být rozmístěny velice hustě za sebou. Hranice každého z těchto kmenů s Milčany musela být docela krátká. Snad to těmto kmenům kompenzoval rozsah jejich území ve směru k východu (což platí hlavně o Slezanech). V každém případě zde čteme o prvních Chorvatech ve východních Čechách a druhých Chorvatech na Bobru v dnešním Polsku. Obě skupiny oddělovaly Krkonoše, což je nejspíš důvod, proč o nich odděleně hovoří i zakládací listina.

Alfréd Veliký

Tento anglosaský král (vládl 871 – c. 899) ve svém geograficky pojatém díle líčí rozmístění významných kmenů a zemí, řek a hor ve střední Evropě s pozoruhodnou péčí (což zvláště vynikne, když vezmeme v úvahu, že třeba Itálii prakticky nepopisuje). Jména jednotlivých kmenů a zemí uvádí spolu s jejich vzájemnou pozicí vůči jiným kmenům (užívá přitom osmi směrů). Vychází zřejmě ze starších pramenů, k nimž kromě textu Paula Orosia (5. století) mohly patřit i třeba obrazové mapy. Když se pokusíme zobrazit rozmístění jednotlivých jmen striktně schematicky, v souladu s Alfrédovým popisem, narazíme na řadu nesrovnalostí. Ty mohou vycházet ze skutečnosti, že Alfréd líčí středí Evropu v době, kdy Svatopluk I. vládl nejen samotné Moravě, ale i řadě okolních zemí. Proto Moravané v jeho podání sousedí na západě jednou s Bohemany, jindy zase s Durynky. Někdy chápe Moravu pouze jako Moravu, jindy jako moravskou říši. Patrně před sebou měl vícero rozdílných zdrojů. Přesto lze jeho popis uvést ve vzájemný soulad, když území jednotlivých kmenů a zemí různě "protáhneme", abychom je na sebe patřičně navázali.

Bílé Chorvatsko

Za klíčové dva prameny pokládám Alfréda Velikého a zakládací listinu pražského biskupství citovanou u Kosmy. Po komparaci těchto dvou pramenů překvapivě nalezneme Charváty i v Geografovi bavorském.