ČERNÁ
HVĚZDA
Láká
mne tma,
ranní
káva za níž do šálku se stočím,
vtáhne
mne vůně dlouhá jako tvoje vlasy,
prameny
vlasů po nichž kloužou se hvězdy,
jako
černočerná tma jíž smotáváš si mezi prsty,
ještě
promneš si vůni jež do dlaně ti fouknu
než
sám spadnu hloub.
A
přitom na dně je sníh.
Sníh
chladně bílý.
Vykousnu
půlměsíc,
vybledlé
svítání
z
podšálku z dvou kapek oči,
nad
šálkem už se dní...
Oblaka
bílá rostou výš,
vysoko
do černé tmy hvězd.
Bradu
si o ně opíráš,
já
ruku vztáhnu - jen naoko pohladím.
Jsi
sen s vůní bílého čaje,
jenž
ze dna vytryskl a teď pálí jej mráz.
A
mě pálí sen.
Znova
ti říkám
ta
slova ze tmy o bílém čaji ráno,
mém
černém snu nad blednoucím obzorem.
Má
slova polyká tma
tvých
černých očí – dvou černých děr,
raději
usnout, jen na chvíli a probudit se navždy,
kdy
z černé kávy už bude bílá melta
a
temné tmy lidsky mlžný den.
(2017)
|