Tak vidíš. Přece jen zůstala jsem stát.

Snad, že náhle chtěl jsi

dopsat prázdné řádky příběhu

a ve mně do konce ještě kapitola chyběla.

Vzdálené úplňky plnily se náznaky.

Budoucnost bez konkrétních obrysů

čekala, až rozpletu konce zacuchaných nití.

Než seberu odvahu zbortit letitou hráz.

Inu, možná jsem to všechno jen nepochopila.

Tak v záplavě schodů

ztratila jsem rovnováhu. Potřetí.

Prokletá září…

Empatie ve tvých synapsích asi vždycky scházela.

Slova jsou jen slova,

i v básních napsaná.

A láska vůbec není věčná.

Nakonec bez ní to jde snáz.

Tři srdce jednou ranou. Ano!

Kupodivu nikdo netleská.