Vždycky někde ve tvých řádcích budu.
A ty nejspíš v mých.
Teď náhle zkoušíš hranice
kudy a kam se vůbec ještě smí.
Myšlenky plavou temnou stranou dál
pokaždé, když nechci se tě ptát,
proč tak dlouho? Proč právě teď,
když konečně dokázala jsem zase vstát.
Pro první společný sníh chtěla bych!
Pro kdysi ukradené chvilky. Dát smysl
proudu dní.
Odpustit. Však bolest a strach v rytmu
blues mi zní.
Ironicky nebolíš mě, jenom když jsem s ním…
Uprostřed /po/hádek zřejmě navěky zůstali jsme
ztracení.
Zbyla
po nás nečitelná
slova, stále zrychlující tep.
Dvě vyhladovělá srdce a jeden společný
přístav.
Žel realitě všedních dní, po dva roky vzdálený.
|