Hudba, jídlo, sex a je doprovázející
poetické tropy jako pruh světla ve dveřích
kdysi poprskaných smíchem
přešly na jak se ti to líbí—
byli jste to opravdu vy, kteří to schválili?
A je-li tomu tak, copak znamená v tom všem
osamělost? Jak jsme slepí?
Vidíme pár kroků do své budoucnosti
oplocených parcel a zákopů.
Ta cesta byla jistě jedna z těch dlouhých cest,
která přijít měla. Přesto nikdo
nevidí nic špatného na tom, co děláme,
jak jsme přišli o ní debatovat, tady, s větrem
a sluncem, které se už někdy sklání.
Přijeli jste právě v tomto období, cesta dolů
je paralyzující, a stejně jde o ztracené
mládí, kdy si pamatuji, jak jsem byl v kondici, kdysi.
Začínám pokulhávat, i když jde jen o jízlivost
mluvy, která mizí, zatímco její požehnaný
smysl prosvítá,
otevřen všem možnostem výkladu.
John Ashbery
I N T H O S E
D A Y S
Music,
food, sex and their accompanying
tropes like a wall of
light at a door
once spattered by
laughter
come round to how you like it—
was it really you that
approved?
And if so what does the
loneliness
in all this mean? How
blind are we?
We see a few feet into
our future
of shrouded lots and
ditches.
Surely that way was the
long one
to have come. Yet
nobody
sees anything wrong
with what we´re doing,
how we came to discuss
it, here, with the wind
and the sun sometimes
slanting.
You have arrived at
this step, and the way down
is paralyzing, though
this is the lost
youth I remember as
being okay, once.
Got to shuffle, event
if it´s only the sarcasm
of speech that gets
lost, while the blessed
sense of it bleeds through,
open to all kinds of
interpretations.