Milan byl kudrnatý chlapec s inteligentním výrazem tváře. Velmi rád a často mi vrážel kovové kružítko do stehna. Byli jsme spolužáci a seděli spolu v lavici.
Milan mě ve všem převyšoval. Byl krásnější a chytřejší než já. Oproti němu jsem byl zrůda. Měl jsem dlouhé vlasy a mentálně anorektickou postavu. V lidech jsem vzbuzoval sugestivní dojem pravidelného uživatele heroinu. Místo abych se učil, věnoval jsem se filosofii a děvčatům.
On mými partnerkami zásadně opovrhoval. Evokovaly mu spodinu pocházející ze sociálního dna – tedy z oblasti, s níž nemínil mít zhola nic společného.
Specializoval jsem se hlavně na ty, co neuměly číst a psát. Vesměs byly tlusté a nosily tepláky s tričkem, které jim sahalo jen do půlky pupku. Stejně jako já braly drogy a při každé příležitosti se opájely alkoholem v míře pokud možno nezřízené a končící krátkodobým kómatem.
Milan šel na vysokou a já do blázince. Milan odjel do Ameriky na roční výměnný pobyt a já halucinoval, spoutaný svěrací kazajkou a příležitostně obdařovaný elektrickými šoky, o nastolení světového míru a reálné utopie.
Milan neměl o mně dobré mínění. Považoval mě za notorického flákače. Potkali jsme se ani nevím po jak dlouhé době. Řekl mi:
„Měrko, jestli nezačneš makat, špatně skončíš!“
Aby stvrdil vážnost svých slov, bodl mě několikrát nožem do břicha. Nezemřel jsem jenom proto, že mi doktoři zachránili život. Policie Milana nezatkla, na rozdíl mě nebyl nepřizpůsobivým občanem.
Svoji léčbu jsem si musel odpracovat. Nedisponoval jsem totiž dostatečnými finančními prostředky, abych ji mohl uhradit hotově a na dluh se mi nechtělo Přidělili mě do márnice za účelem umývat mrtvoly.
Bylo to tam natolik deprimující, že jsem se chodil uklidňovat na LDNku. Ležely tam beznadějné případy. Staří mladí, bez ladu a skladu. Hrála jim k tomu kýčovitá hudba. Byli apatičtí a žízniví. Měli hlad a nepřetržitě trpěli nedostatkem pozornosti ze strany personálu, který v nich nespatřoval lidi, nýbrž je vnímal jako věci, které se člověku podobají pouze vzdáleně.
Líbila se mi tam jedna hodně ošklivá sestra. Pokusil jsem se ji sbalit, ale štítila se mě.
V nemocnici sv. Bimbase jsem strávil tři měsíce. Milan mi tam poslal bonboniéru. Byl k ní přiložený lístek a na něm tento vzkaz:
‚Tak se mi líbíš, Petře. Jsi užitečný společnosti. Važ si toho, že můžeš umývat nebožtíky. Na světě jsou tací, kteří by kvůli tomu, aby podobné místo získali, i vraždili.‘
Poslíček mi stříkl do očí slzný plyn a s úmyslem vytřískat ze mě duši, a nahradit mě tak na mém fleku, si nasadil boxera.
Zlámal mi několik žeber a ciferník rozbil na maděru, ale jinak se mi nic vážného nestalo. Dali mi sádrový krunýř, utřeli krev z obličeje a zavolali na policii. Označili mě za potencionálního zločince.
„Je tak chudý, že by byl naprosto klidně schopen ukrást chleba a to jenom proto, že by chtěl zahnat hlad.“ Dodal ten, co telefonoval, na závěr.
Samozřejmě, že jsem na její příjezd nečekal a utekl.
Došlo k tomu za dramatických okolností. Vytrhl jsem se dvěma nabušeným sestřičkám, co mě držely, a rozběhl se k nejbližšímu oknu. Tím jsem proskočil na svobodu. Přálo mi štěstí. Několik metrů pode mnou se nacházela souložící dvojice. Jednalo se o surového násilníka a jeho bezmocnou oběť. Aby nekřičela, zakrýval jí dlaní ústa.
Dopadl jsem přímo na ně. Agresora toto vyrušení rozlítilo. Ustal v kopulaci, vytáhl z ženy penis, stáhl mi trenýrky a nemilosrdně mě ojel. Způsobil tím, že jsem skončil v cele předběžného zadržení.
Dostal jsem dva roky natvrdo. Soudkyně mi však navrhla:
„Pane Petře Měrko, pokud chcete, můžete jako alternativu trestu spáchat sebevraždu oběšením. Udělal byste tím velkou radost ministrovi financí.“
„Kolik času mám na rozmyšlenou?“ zeptal jsem se.
„Celou jednu minutu,“ odvětila.
„Ne, nestojím o to nechat se zabít,“ pronesl jsem po jejím uplynutí.
„Zbabělče!“ ozvalo se odkudsi ze soudní síně. Byl to Milan a střelil mě doprostřed čela legálně drženou pistolí ráže 9 milimetrů.
17. října 2011 Petr Měrka
|