|
Sonet o vzpomínkách
Nebe je oblečeno v ocelovém plášti,
v tom tichu se pouze větve modlí,
na obzoru dřímá mrak ve vlastní zášti,
přišly chvíle, kdy se zjevují padlí.
Vzpomínky nečekaně přisedají ke stolu,
nevyřčená slova dopadají na bránu času,
možná odpuštění opět vejde do krovů,
když s pokojem naslouchám jejich hlasu.
Prosívám v prstech růženec vzpomínek,
vteřiny plynou jak nekonečný pramínek,
který zbavuje mou duši okovů.
Stírám si z očí poslední kapky rosy,
stávám se poutníkem, který prosí,
aby odpuštění opět vešlo do krovů.
|
|
|
