Je podzim.

Honza Krejcarová lakuje si nehty.

Kapky laku na linoleu připomínají falešnou krev

a vůně acetonu sladce tlí v dutinách,

kam, pokud pamatuje, žádný z milenců jí nedosáh‘.

Jen tma tam paríruje, dnes ale nepovolí šedi

usadit se jako prach ani na ebenové masce,

                                    ani na kuchyňský příborník.

Nechá zrnka prachu potkávat se v úzkém pásu ,

jejž modelují topoly za jejím oknem

a zpoza záclony pozoruje známý ruch tam dole.

Protřepe prsty, jako by to byla křídla

a potom sevře bledé rty.