Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Středa 6.11.
Liběna
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
<zpátky 6. část - Zabíj syna otce svého z kolekce Žena, kuše, píseň, kost
Autor: Sakora (Občasný) - publikováno 13.8.2010 (10:03:59)
další>

Tak do práce, pohřbít lovce, vzít si jeho hadry a hyjé do města.
Do jeho bran vjíždím na nákladním vraníkovi, klobouk na nose a oči na stopkách. Sivák na dlouhé otěži mě vede vpřed. Pod ochranou hradeb se tiskne ke skále omšelá budova. Horní okno nás sleduje párem žlutých očí. Manon si vyklepe z černé hřívy listí a vykročí křepce po schodech nahoru. Jsem ve střehu. A pevně doufám, že nebudu muset hned nikoho zabíjet.
„Co jsi to provedla?!“ hlas vichřice násobený ozvěnou úzké chodby nás málem smete dolů.
„Já…“ zaváhá bývalá žačka.
„Pustíš dovnitř cizího muže. Zapomnělas na pravidla?“
„Jo tohle,“ oddychne si, „to je jenom bratr.“
Proneseno s despektem a ledabylým mávnutím ruky. Odkopnutej pes by se cítil líp.
„Syn toho…“
„Ano.“
Pak teprve podivný mužík vystoupí ze stínů. Tipuju ho na čaroděje, co za mlada zkoušel magii sám na sobě. Holá lebka, křivý hnáty, žlutý oči, a když se obrátí… no potěš, i to třetí oko na temeni má barvu kyselýho citrónu. S touhle výbavou - muž na svém místě, strážce panen školou povinných. Zasměju se. Ne na dlouho.
„Tvůj muž zemřel?“
„Ech, to ne, asi ne.“
„Asi ne?“
Slova práskají jako bič a Manon se před mýma očima skoro zmenšuje.
„Zatím ne, ale mám to v plánu,“ rozseknu to.
Nálada se ochladí ještě o něco víc, ale pak mág překvapí.
„Jedli jste vůbec něco?“
Vášnivě kroutíme hlavou a poslušně jej následujeme. Doufám, že ke stolu.
S plným žaludkem mu má drahá sestra opatrně sděluje většinu informací o tom, co se jí přihodilo. Všechno neslyším a čaroděj ke mně občas střelí nepěkným pohledem. Věnuju se radši kuřeti, když chcípnout, tak s plným žaludkem.
„Nezabila jsem ji, že ne?“
„Manon, ty trdlo, nic ses nenaučila? Jak by smrtelník mohl zabít ochranného ducha?“ směje se mág.
„A naopak?“ zajímám se, furt mi vrtá v hlavě, co když nesplním tu věštbu.
„Na tebe, šupáku, stačí duch i poslepu.“
„Najdu Dolu, zjistím přesně, k čemu došlo. A zítra, zítra provedu zkoušku krve, chci mít jistotu. Nebo nesouhlasíš?“
Manon kýve a já těkám očima z jednoho na druhého. Rozumím leda houby.
V zšeřelém pokoji plápolá krb, v teple se mi klíží oči, jak bych nespal sto dní. Tuším trojici slídivých očí v zátylku, ale já nemám na hříšný myšlenky ani pomyšlení, natož síly. Úzkou postel přenechám dámě a svalím se na zem k ohni. Mám dojem, že na tváři cítím dotek černé hřívy, ale víčka neotevřu.
Beztak bych zase spatřil koně, ne?

Zprávy o únosu nevěsty prý dorazily až do města. Moje zásluhy rostou jak houby po dešti. Začaroval jsem Dolu, znásilnil nevinnou dívku, zavraždil starého lovce. Pracovitej chlap…
Zirtyho dlouhé prsty se probírají ulicemi a přesívají stopy jako hrách. Je jen otázkou času, než dorazí sem. Čaroděj hovoří s Manon, na mě mhouří třetí oko.
Zkouška krve? To se mi nelíbí. Jakou mám proti mágovi šanci? Než vytáhnu meč, promění mě v žabí ucho. Na jeho území mi ani sestřička nepomůže. Kdyby o to stála.
Dlouhý nůž se leskne jako zrcadlo a ostří na jeho konci slabě jiskří. Na černé rukojeti jsou vyryté podivné nápisy, hýbají se. Nastavím předloktí a už se krev valí z rány na stříbrný podnos. Stejně tak její. Mág do rudých kapek dloube nožem a nespokojeně mumlá. Pak letí tác na zem a já do kouta.
Nechce se mi ani zvedat, vypadá to, že hra bude mít pokračování.
„Nemáte stejnou krev! Ty parchante! Měli pravdu, unesl´s ji a…“
„Ne! Nic mi neudělal,“ přijde spása v poslední chvíli.
Už jsem to viděl bledě. Nadechuju se k odpovědi. Zbytečně. Nestihnu ji.
„Lhal jsi mi. Mohl jsi to říct rovnou a ne ze mě dělat hlupáka. Protože já už hloupá jsem…“
Manon se odvrací a mág ji zachmuřeně sleduje.
Ničemu nerozumím, ale poznám šanci, když ji vidím. Cestu k východu si pamatuju dobře a dneska jsem rychlejší než střela z kuše. Za zády se mi rozpoutalo peklo, takže nezastavuju a běžím, dokud mi to plíce dovolí. Zdobené dveře do katedrály vítám jak spasení. Zahučím dovnitř, ať se svatí pohoršují, jak chtějí. Chlad mrtvých a studených kamenů je přesně to, co potřebuju.
Pitomec, pitomec, pitomec.
Proč by mi vědma lhala?    

„To jsou mi hosti… mladý muži, vás bych mezi svatými ostatky nečekal.“
Regemus mě pěkně vyděsil. V černém rouchu vyhlíží přesvědčivě. Posel božího soudu. Trnu, že provede domluvené znamení. On mě vydá Zirtymu a já ho budu muset zabít. A pak utíkat po zbytek života. Blbý vyhlídky.
„Co se stane teď?“ zachraptím.
„Dola je jen strážce osudu, i bez ní své věštbě nikdo neunikne. Rozhlédni se, kostel je starý a potřebuje podporu bohatých a mocných. Vždy je něco za něco. Peníze za odpuštění, službička výměnou za laskavost.“
„Svěřujete se mi, jako bych byl na smrtelné posteli, ale já se neprodám lacino!“
„Pojď.“
Váhám. Komu se dá věřit? Nedbá mých rozpaků a sestupuje do sklepní místnosti. Něco z jeho odevzdanosti mě přiměje jej následovat. Dole nečeká past, ale červený víno v zaprášených lahvích. Situace je rázem mnohem veselejší.
Statečně jej doháním v koštování. Kněz má zarudlé oči a při každém loku mu ohryzek tancuje nahoru a dolů. Zapíjí prý žal. Tak to jsme dva.
„Můj bratr se oběsil,“ šeptá tichounce, „odmítl jsem mu pomoc v nouzi, chápeš? Já! Bližnímu svému. Již nemohu dál…“
„K takovýmu činu musel mít sakra vážnej důvod. Na trable je člověk vždycky nakonec sám.“
„Vzepřel se osudu a blábolil o lásce, leč byl to jen chtíč. Nikomu nemůže být dáno spojit se v nerovném svazku s bytostí nadpřirozenou.“
„Moje slova,“ přitakám nešťastně.
„Abych odčinil svou vinu, rozhodl jsem se vyhovět přání pana Zirtyho a sezdat jeho správce s dcerou Doly. Avšak ani tento můj počin nepřinesl zúčastněným klid a spokojenost.“
„Každej máme svoje hříchy.“
Korbele nepočítám, sklep plave ve světle svíček. Rozpouštím ve víně bolest. Stejně jí neubývá.
„Co ty víš, mladíku. Co ty víš o falešných zápisech v matrice, aby se uchoval dvorec pro jediného syna a svedená žena zdála se věrnou. Pro pár tisíc zlatých a dvě sochy do sakristie…“
„A měl bych vědět?“
Jazyk se mi plete a hlava odmítá uvažovat. Co je mi do cizích osudů? Mám dost starostí se sebou. Hýčkám si sebelítost jak vzácnou chorobu… aj, dožene mě jedna vzpomínka. Hnusnej život. Ustelu si vedle sudů a v minutě se propadnu do říše snů. Přivolávám siváka, ale kdoví proč se mi zdá o otci. Hledí na mě vyčítavě a odchází po cestě pryč. A já, malý kluk s krátkýma nohama, mu ani za mák nestačím. Volám, ať počká, ať se vrátí, ale marně. Poslední, co mě napadne, je, že mě všichni opouštějí.

Ráno páchne po rozlitém víně a vhání mi zimu pod košili. Včera jsem něco důležitého věděl, určitě, ale co to bylo? Co je pravda a co se mi jen zdálo? Škobrtám do hlavní lodě kostela, dvě babky v šátku mě sjedou opovržlivým pohledem. Jedna si uplivne. Protáhnu se kolem sakristie, sluneční paprsek kreslí svatým kruhy pod očima. Jako by tím ožili.
A v ten moment se mi vybaví slova, jež o nich vyprávěl Regemus. Za pár zlatých a dvě sochy… dvorec pro prvorozeného… a nevěrná žena.  
Ven vyjdu už beze strachu, ať si mě Zirty najde. Kráčím vstříc osudu, vím, co mě čeká.
Jsem opilý bezstarostností. Já za nic nemůžu, to osud. Dobře to nedopadne, to je jasný. Popadne mě nezvladatelná touha se rozloučit. Zamířím “ke třem očím“, beztak o mně ví.

Vypadá to na slavný konec. Zirtyho svita s Delvarem v čele vartuje před omšelým domem a žlutý oči mají dost práce udržet kletbami ozbrojené muže venku. Tak ať je to se vší parádou. Skrývat se už nebudu. Chladný vzduch rozeženu mávnutím meče a risknu pohled k oknům. Marnivec pitomej, no. Jestli pak se kouká?
„Vida, kdo se nám vrátil,“ cení na mě Delvar zuby, „vyřídíme to spolu jednou provždy.“
Nic než souhlas.
Zarputilej tanec pro dva trvá snad věčnost. Zvuky světa se slily v jedno. Zvoní údery zbraní, výpad střídá odražený útok, sem tam zásah barví naše šaty do ruda. Meč je čím dál víc těžší a kroky spíš než tanec začínají připomínat potácení opilého námořníka. Jestli to nevyjde tentokrát… pomyslím si vyčerpaně. Jako na zavolanou zasvítí odkudsi z výšky záblesk ostrého světla. Delvara na okamžik oslepí a můj meč projede jeho tělem na levém boku, ani o kost nezavadí. Prudce zbraň vytáhnu. Neboť se potřebuji o něco opřít.
Někdo tam ve vyšších patrech mi zachránil zadek, to mi došlo. Na chvíli. Kolem mne je les špičatých hrotů a Zirty, hlavu nahnutou k rameni, se zamyšleně usmívá.
„Nemyslel sis, doufám, že se odtud dostaneš živý, že ne?“ 
„Znám svůj osud. Co ty? Jeden z nás bude dnes své věštby litovat.“
„Líbíš se mi, Eriku, jsi zábavný do posledního dechu.“
„Ty vládneš mečem? Já myslel, že jen penězi a úskoky,“ pošklebuju se.
Je tlustej, uklidňuju sám sebe, odpočatej, ale tlustej. Má dva meče a dobře s nimi cvičí. No a? Je pomalej, musí, vždycky byl. Nebo ne? Na vteřinu před sebou vidím nemotornýho tlouštíka, který mě při dětské pranici přepral, ale nikdy nedohonil.
Netoužím po jeho smrti. Je to jako zabít bratra. Ne jako, znamená to zabít bratra. Měl jsem dva otce a oba mi zanechali podivný dědictví. Svý potomky, co mi ze života dělaj chaotický místo. Nechci umřít, pomyslím si. Blbá úvaha, když se tu oháníme mečem a měříme se se Zirtym jak hladoví psi.
„Seš akorát obyčejnej parchant, Eriku. A tvoje máma špinavá děvka.“
„Možná si tvůj otec musel udělat další děcko, když se první nepovedlo.“
„Jen parchant, stejně jako ta „divná“, stejná sběř.“
Dosáhl svýho. Jdu na to. Zabiju ho, hajzla!
Stalo se.
Nechci o tom mluvit.

Nepříčetnost je mizernej vládce, ale jeden aspoň nehledí na vlastní zranění. Dokud není po všem. Polykám krev a nohy mě nenesou. Chce se mi strašně spát. Před zamlženýma očima se mi zjevuje střídavě Dola, Zirtyho otec a Regemus. Vyprahlými rty volám jedno jméno. Zbytečně. Spát…
Probuzení ve tmě je za trest. Mám děsnou žízeň a pouhý zvednutí na lůžku bolí tak, že mám chuť umřít. Postel je tvrdá, ale okna hyzdí závěsy místo mříží. Šatlava to nebude.
„Pít,“ šeptnu. Schválně, co to udělá.
Do pusy mi někdo leje hnusnou tekutinu. Páchne jak býlí a chutná jak zkvašená kořalka. Rád bych sprostě zaklel, ale spálil jsem si patro. Až mi vyhrkly slzy. Skrz tu spálenou hubu samozřejmě. Nijak to nesouvisí s tím, že tuším, čí ruka mi otírá čelo.
Tu druhou totiž drtím ve své. Najednou mi už není tak mizerně. Naopak, vydržel bych se nechat takhle opečovávat věčnost. Ještě by se to vylepšilo, kdyby si ke mně lehla. Zkusím to nadhodit. Poslední přání skoro umírajícího, ne?
Tak prý nelehla. Co se dá dělat. Má mě na svědomí.
„Co že mě nerozsápali ti Zirtyho psi?“
Jsem zvědavej, ale jmenovat mrtvého je trpčí, než bych čekal.
„Nenašel se nikdo, kdo by jim dal rozkaz a tys už stejně vyhlížel jak mršina.“
„Fajn, čarodějnice jedna, kam jsi mě to unesla?“
„Jsi doma, to nepoznáš? Dědičně jediný pán na Albergu.“
„To snad ne…“
„Otec Regemus napravil škody napáchané v matričním zápise. Máš to černé na bílém.“
„Já tady nehodlám sedět na zadku a starat se o polnosti, jsem svobodnej, nenechám se…“ rozčilení mě dohnalo až k záchvatu kašle.
„Nemluv, odpočívej.“
Nebudu odpočívat, nebudu hodnej, nebudu marnit svůj život v tomhle zapadákově! Odstrčil jsem ty něžný ruce a zalezl do ulity. Nikoho nepotřebuju! A nikdo mi nebude mluvit do života. Basta.

Tmu v pokoji střídá bledé světlo. Jas vychází od okna, kopíruje obrysy ženské postavy. Dola stojí, kýve hlavou a prázdnýma očima mě připichuje ke zdi. Křičím, že jsem splnil, co nakázala. Ale ona odjíždí na sivém koni. Po okenním rámu. Nesmí mi ho odvést! Chci vstát a zastavit je, ale mám nohy z vosku… Zatraceně rád jsem se probudil. Zpocenej a neklidnej. Byl to jenom sen. Určitě.


Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
Autor má zájem o hlubší kritiku svého příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je jedna + sedm ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
 
 
zpátky   
1 2 3 4 5 (6) 7
   další
 

 


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter