|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Druhý den ráno vyrážíme. Manon je bledá a tvář má rozklíženou zlostí. Schválně se vleče a na rozcestích odbočuje jinam. Přemýšlím, že provaz, co mám připravený na její domnělé spoutání na konci cesty, použiju dřív. Bojí se a mně v břiše bodá sto ježků, že se na to musím dívat. Zastavuju u pramene, koně se musí napít. Taky bych potřeboval, ale mi voda nestačí. „Nemáš žízeň?“ „Pomůžu ti z koně.“ „Chceš si odpočinout?“ Nakonec přestanu se samomluvou a padnu znaveně do trávy. „Víš, co se stane? Zemřete, ona vás zabije. A mě taky.“ „Nesmysl, tebe určitě ne.“ „Ničemu nerozumíš, narodím se pak znovu, žádnej parchant, připomínka zlýho snu, ale nehmotný, bezpečný duch místa. Budu hlídat nějakou pitomou studánku nebo mýtinu, pozorovat trávu, jak roste a další hrozně zajímavý události.“ „Dola říkala…“ „Radši budu držet tomu slizkýmu Delvarovi a prát jeho košile než tohle!“ „Ani nápad! Delvarovi tě nedám, zapomeň. Nevíš, co je zač!“ „Nikdo jinej o mě zjevně nestojí, tak co.“ „Nevykládej nesmysly, jinak…“ „Jinak co?“ „Mám za tebe zodpovědnost, ochráním tě, jasné? Najdu ti někoho… vhodnějšího.“ „Ty, jo? Zrovna ty?“ Tečou jí slzy a já neudělám nic z toho, co bych mermomocí chtěl. Nestihnu jí ani podržet koně. Mám co dělat, abych mezi stromy zahlídnul zadek její kobyly. Žene se za Delvarem jak opuštěná ženuška. Akorát problémy nosí, baba jedna. Srdce mi stiskne nový pocit, něco jako láska, vždyť je to moje malá sestřička. Doženu ji a zjihle na ní spočinu něžným pohledem… „Nenávidím tě!“ vrátí mne Manon do reality. A než si to srovnám v hlavě, jsme na Albergu.
Ženský, hospodyně i kuchařky, přežily všechny. Vítají Manon jak královnu. Zirty se jí klaní, šašek jeden. Úsměv přes celou hubu a oči zežloutlé vypočítavostí. Delvar jí nabídl rámě a odvádí si ji středem. Projdou kolem mě, vděčného úsměvu se nedočkám ani od jednoho. „To ses předved´,“ zahučí Sifar pochvalně, „jsme se vsázeli jedna ku deseti, že tě Dola rozcupuje jak ranní mlhu.“ „Jako hůř než vaši?“ odseknu. Sifar byl mimo, ale kolik z těch, co jsem bojoval po jejich boku, do mě bušilo, když jim Zirty poručil? Nemám náladu na jalový přátelství. „Víš, jak to chodí.“ „To teda nevím.“ „Už tě tu nic nedrží, ne? Jsi zdravej, koukni na mě, na lazara, ty můžeš odsud vypálit, kam chceš.“ „Kecy, Dola mi předpověděla, musím něco vykonat. Raději hned, netoužím se s ní potkávat po zbytek života.“ „Zatracený ženský.“ „To mi povídej.“
Vsadil bych se, že se mi bude vyhýbat, ale just ne. Nosí se po dvoře, nos nahoru a výčitkami protažená ústa. V noci se mučím zíráním do oken Delvarovy cimry. Spí spolu? Chová se k ní líp než k ostatním? Kdy jsem ho viděl mluvit s někým a nedržet přitom v ruce bič? Nechci o tom mluvit. Trápí mě její bezpečí nebo vlastní touha? To ráno, kdy se objeví znenadání Dola za branou, vítám jak příchod jara. Obchází muže po muži, dotýká se jejich spánků a očima jim vrtá do ledví. Nemocní na ní visí pohledem a loudí slova útěchy a naděje. „Kdo jdeš cestou osudu a konáš správně, nemusíš se bát. Každý přijmi svůj úděl a bez bázně putuj životem.“ Zdraví se pošklebují a kroutí posměšně očima. Delvar ji odmítá pohrdavým gestem. Vsadil nejvíc, hraje vysokou hru a vše vychází podle jeho představ. Zirtyho obejde Dola obloukem, Ztuhnu, vím, za kým míří. „Siváka nesedláš a meč ti zrezivěl, Eriku.“ „Zato vám se ničení zalíbilo, co? Neřek´ bych půl slova, kdybyste se mstila za tu událost mě. Ale proč jí? Jaká matka by strčila jedinou dceru do postele bezcitnýho hrdlořeza?“ „Jaká? Pouč mě.“ „Špatná. K ničemu.“ Zbláznil jsem se. Kdo se nedokáže ovládat, nezaslouží si život, říkal Zirtyho otec. Přesně. A brzy mi to na druhým břehu zopakuje osobně. Dola napřahuje obě ruce směrem ke mně, dlaně vytočené nahoru. Vzduch nad nimi se vlní, světélkuje a praská. Fascinující. Manon něco křičí a skáče přede mě a rej světýlek, co nabral směr k mý hrudi, se otáčí zpět. Zvedne se vítr, shazuje chlapům čepice z uší a háže prach do očí. Dola vybuchne v třesku hromu a naráz je ticho jako v hrobě. I když osobní zkušenost ještě nemám. S hrobem. Díky náhodě. Díky Manon. „Dola je… pryč?“ ptá se Zirty zmatený z vývoje událostí. Žena - duch je ten tam a její dcera rovněž. Taky bych chtěl. Couvám rychle, než odezní překvapení a úžas. Ke stáji daleko a pěšky jim neuteču. Delvar se zaujetím otáčí hlavu mým směrem. Je pozdě. Zaržání za mými zády přijde v poslední chvíli. Sivý kůň hrabe do země, netrpělivě a jednoznačně. Rozběhnu se jak o život a vyhoupnu se mu na hřbet. Nemám tušení, jak se mi to povedlo. Což není důležitý, hlavní je fofr, jakým se vzdalujeme z dostřelu Zirtyho nových kuší. Sedím toporně, právě jsem si uvědomil, že stehny svírám boky vlastní sestry. Hloupej pocit.
„Tady budeme v bezpečí.“ Shodila mě na zem, prohrábla si černý vlasy a klidně rozhoduje o mým osudu. Tyhle manýry zřejmě zdědila po matce. „Co se tam vlastně stalo?“ „Přesně nevím, doufám, že jsem Dole neublížila. K čertu, nemám tušení! Snad se tu objeví a všechno bude jako dřív,“ zaprosí nešťastně. Nechci jí brát iluze, ale podle mě je to na levačku. „Jsem tvůj bratr, ne? Postarám se o tebe.“ Zarazí do mě ty svý pichlavý oči jak naostřený kůly a mně začíná být horko. Začni myslet, poroučím si. Sežeň koně. Najdi skrýš. A určitě existuje nějaká další Dola, co by nám mohla poradit. „Napadlo mě, ochranní duchové ovládají jen určitý kraj, ne? Povídal Regemus. Časem musíme narazit na jeho hranici a pak…“ Rozhazuju významně rukama a ona si jen sedí a oči má potažené vodní mlhou. „Zvedej se, jdeme.“ Nosit se od ní už nenechám a sám ji neunesu vůbec. Pěšky začínáme měřit krajinu odtud až k horám na obzoru. „Vyznáš se ve městě?“ První slova po hodině plahočení. Vzpomenu si na zubaté hradby, páchnoucí rezavé lodě na břehu, kde se zem stýká s mořem a přísné věže katedrály. „Ani ne, vždycky jsem jím jen projížděl.“ A obvykle zatraceně rychle. „Žila jsem tam, dřív, chodila do školy, než… Dola uznala za vhodné mě vdát.“ „Proč pořád říkáš Dola a ne matka?“ „Já se tě na tvýho tátu a jeho choutky taky nevyptávám,“ odsekne dívčina. Má pravdu. Takže další flák cesty je mezi námi opět ticho jako v hrobě. Tajně se ohlížím, někde v dálce dusají po cestě kopyta koní a natažené kuše se houpají u sedel. V rameni mě pálí stará rána, špatný znamení. Už není cesty zpět. Jestli nás chytí, budu muset kvůli ní Delvara zabít. Škoda, že nejsme bratři, mohl jsem mít věštbu z krku. Kručí mi v žaludku, ale statečně se přemáhám. Faktem je, že jsem zkusil ulovit zajíce, ale nedopadlo to. Nekomentovala to. Hodná holka.
„Hou, vranej, hou,“ ozývá se za zatáčkou. Skočím povozu do cesty jak špinavej lapka. Už z dálky odporně páchne a uvnitř jsou vidět vydělaný kůže. Lovec. Promluvit nestihnu. Nůž mi zadrnčí u ucha těsně potom, co padnu hubou do bahna. „Omlouvám se za chování bratra,“ dí známý něžný hlásek, „svezete nás do města?“ „Co jste zač?“ „Vedu bratra k vědmě, je stižen vážnou chorobou, pane. Jsme na cestě už dlouho.“ „Tovej říkal, že se tu potulují smečky prašivých tuláků.“ „Nejsme zloději!“ „A čím mi zaplatíš, holubičko? Valach je udřenej a ve voze málo místa...“ „Umím trochu léčit, věštit budoucnost… a zpívat.“ Hýkavý smích lovce doprovází nesmělý zpěvavý hlas Manon. Docela se to dá poslouchat. Proč nikdy nezazpívala pro mě? Lovec cení všechny svý čtyři zuby a mezi nimi se svíjí zmijí jazyk. Nevěřím mu, hadovi. „Nemusíš mi tak hlasitě děkovat,“ syčí na mě šeptem naše pěvkyně. „Mlčím, jsem přece stižen nebezpečnou chorobou.“ „Po kom ty seš tak protivnej?“ Tss, baba jedna.
Noc mezi kožešinami má svý výhody. Smrad, ale teplo. Ráno si na vteřinu odskočím, spustím Manon z očí a průser je na světě. Tři poskoci od Zirtyho šacujou vůz a drží lovce pod krkem. Mě kryje rozložitej kmen dubu, ale meč mám, já blbec, na voze. Zvažuju možnosti, když tu mezi chlápky zavládne přátelská nálada. Co jim to jenom… „Ale nešahat, jen podívat, ta je moje,“ řehní se samolibě ten parchant a něco tropí uvnitř. Do ranního světla zasvítí náhle bílý tělo. Teda ty jeho části, co jsem já ještě neměl čest vidět. Čekám na signál. Křik, pláč, přeměnu, ale nic z toho se nekoná. Ticho mě zatlačí do hlíny, nohy mám z vosku. A mozek taky. Nebránila se. Nebránila… „Proč ses nebránila?“ křičím. Jezdci jsou už daleko. Běžím, dokud nedostihnu lovce, a srazím ho na zem. Drží v pravačce nůž, jenže co je to proti mému šílenství. Pereme se, válíme po sobě a pak mu kamenem rozbiju hlavu. Jeden úder, druhý, desátý. Všude stříká krev a krvavý cucky. „Vždyť nás tím zachránil!“ Zacpávám si uši před tím vyčítavým hlasem a zalykám se hnusem. Ze sebe samého. Ruce, co mě najednou objímají kolem ramen, nejdřív neurvale odstrčím, ale pak se k nim rád přitisknu. Kdybych byl baba, řekl bych, že brečím, ale takhle zřejmě prší. „Zas bude dobře, uvidíš,“ hladí mě něha. Užívám si tu chvíli, nepotrvá věčně.
|
|
|