|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Když jsem byla malá a v tátově červeném embéčku jsem seděla,
vedle dálnice, že vede v podstatě rovnoběžně normální silnice, jsem věděla.
Pár týdnů uběhlo, váhání nekonečné překvapilo.
Krutost Tvá nezničila nic, ego Tvé pobavilo.
Že škodolibost zdravá není, vím, ale já byla, jsem a budu hravá.
Jednu výhodu proti Tobě mám, na rozdíl od Tebe svůj směr znám.
Z rohu do rohu neosciluju a mraky důvodů neřeším.
Vzdorovala jsem, bojovala, abych se Tobě vyrovnala.
Dnes do hloubky umím jít, po povrchu neplácám se jako Ty.
O důvodech a příčinách cest našich jsem přemýšlela.
Na různoběžnost, rovnoběžnost, souběžnost, horizontální,
dorsální, frontální, mediální, sagitální, proximální, distální
a paralelní roviny jsem narazila.
Podle čeho pozná se směr pravý?
Laterální, kraniální, kaudální, superficiální…?
Vyfikundaci Tvou jsem odhalila…
Jsi zákeřný.
Namyšlený.
Zamyšlený.
A překvapený.
Až rychlostí vysokou po dálnici směrem svým pojedeš, vedle mrkni se na silnici souběžnou.
Významy jsou schovaný, snadno je neslyšíš. Ten, kdo to má v hlavě srovnaný, hledá, hledá...
Měj oči otevřený, uši otevřený, srdce otevřený ze všech stran.
Nezáleží na druhu cest, není podstatné, kdo/kam vlastně běží.
My, co cítíme, to víme.
Jedno je, kam jdeme.
Mít se ke komu vrátit... je důležité.
|
|
|
