Jsem zatížená břemenem, zítřkem a to si s sebou vleču. Dlouhým nocím odzvoním, když za tebou uteču.
Problém je však v tobě. Pláčeš. Jsi sám. Sám žiješ. V hrobě myšlenek hniješ.
Břemeno vzpomínek pomalu čistím, probouzím se a klíčím.
Mé prokletí je zítra. Vím, mám být chytrá. Obrněná. Bystrá.
Snad už jedeš. Prý. Nevím? Tisíc kilometrů je dálka. A co směr?
Levý? Pravý? Pravolevý? Levopravý? Rovně? Nebo na úvěr?
Podle čeho se pozná, že zrada se chystá? Jsem nejistá,
hokejista, co puk minul, blbě odpálil a netrefil.
Ke mně? Jak se to stalo?
Pršelo. Moře hrbolaté bylo. Protivítr jak svině, tvářil se nevinně a klidně
foukal, když mobil se vykoupal.
Věřím... zatím... ještě... snad... toužím… možná… …možná už dnes projdu branou, otevřenou, pevnou, obrněnou, nerozbouranou, až přijedeš a neumřeš.
Jenže,
co bude dál? Zítřek? To prokletí stále mě drží v objetí.
|