Nazval jsem Krkonoše českým Himálajem a Tibetem, ale jen těžko hledám příměr pro Krušné hory především kolem měst Most a Chomutov a Jirkov. Právě tady totiž leží Kvína. V téhle zemi snad nenajdete místo s tak hlubokým a nepřehlédnutelným stigmatem jako je Mostecko a Chomutovsko. Kdyby Gustav Meyrink hledal v naší přítomnosti místo pro nějaký svůj další román umístil by jej bezpochyby sem. Právě tady jsem četl jeho Golema a právě tady jsem se naučil naslouchat hlasům ulice a hlasům domů. Právě tady jsem se setkal se skutečnými přízraky a stíny. Zmiňovaný přítel, mne často jezdí do Mostu, kde stále ještě žiji navštěvovat a vyprávěl mi o skupině druidských esoteriků s kterými se setkal, a kterým vyprávěl o těchto místech a sdělil mi překvapivou odpověď. „Víme o silách toho místa, ale neodvažujeme se tam protože energie jsou tam obzvláště silné.“ Most je město bez řeky, ale město s velkým stínem. Vytěžená uhelná jáma, je jako rána na Kristově ruce, z níž kdosi vyndal hřeb. Ale tato ruka byla před tím bičována, svázána a tupena. Dvě světové války, vyhnání nejdříve českých a pak německých obyvatel. Ačkoliv byla ta krajina přeorána rypadly a cesty, silnice a koleje, po nichž odjížděly kolony a transporty zmizely kletby a nářky těch kdo odsud odcházeli padly jako kyselý déšt do půdy a prosákli jí. A kletby a nářky těch, kdo přišli po těch kdo odešli, aby i oni odešli z již jednou opouštěných domů, když se rypadla hladovějící po uhlí zarývala do vesnických stavení a nakonec i do ulic starobylého Mostu, kam ta vsákla?
Ulice , ve které bydlím mi připomíná ulici nějakého orientálního města. Žije se tu na ulici, v oknech a na schodech vietnamských večerek. Žije se tu hodně a žije se tu nahlas a žije se tu bídně. Všude je spousta dětí a není tu rozdílu mezi bílými a černými. Přesto tu denně páchne nenávist a napětí.
Nedávno stál jeden rom na schodech pod mým oknem a zpíval. Zpíval tak dlouho, až začal usedavě plakat. Nemám televizi ani rádio, nepotřebuji je. Ulice za mým oknem je neustálý příběh, který nepotřebuje kouskovat na díly a krajina za tímhle městem je kniha. Pěšky putovat krajinou není nic jiného, než citlivě rozlepovat slepené stránky a objevovat pravdy někdy psané na okraji rukou někoho, kdo četl knihu dávno před vámi.
Vešel jsem do nedávno otevřeného antikvariátu v mosteckém Komesu, což je taková strašidelná věž uprostřed města nápadně připomínající Sauronovu Barad-dur věž z Tolkienova eposu Pán Prstenu. Úzká místnost byla doslova nacpána knihami až po strop. Říkal jsem si, co v tomhle antikvariátu můžu najít za literaturu, ale toužil jsem alespoň nechat nasáknout svůj oděv pachem starých ohmataných knih. Pan majitel byl příjemný a když zjistil, že se zajímám o nějakou knihu Karla Weinfurtera zamyslel se a jednu mi donesl. Zíral jsme na ni s otevřenou pusou. Byly to Zázraky a kouzla indických fakírů a kniha podle razítka na obalu náležela nějaké knihovně vojenského útvary tady v okolí. Opravdu jsem žasl. Zaplatil jsem z dobrou náladou jsem odcházel domů listovat tou podivuhodnou publikací. Moje ruka už nahmatávala kliku dvěří, když tu jsem pocítil vnitřní pocit, který mne táhl zpět. Zastavil jsem se a rozhlédl se. Na polici vedle dveří stály vyrovnány knihy z koženými hřbety. Táhly mě k sobě silou tajemna a já neodolal a jednu jsem vzal do ruky. Kožený hřbet byl lemován jemnou ražbou a jak jsem zjistil byla to modlitební kniha. Otevřel jsem ji měla rozpadlou vazbu, ale na titulní straně byl kolorovaný obrázek Panny Marie a nápis Živý růženec. Zeptal jsem se knihkupce, co za to. Podíval se na ni a řekl, tohle nikdo nečte, ale hezky to vypadá a věnoval mi ji za pár stovek. Doma jsem knihu slepil trochu hrubě průhlednou lepící páskou, kožený hřbet napustil voskem a dlouho jsem sál nosem vůni té starobylé knihy. Byl to první vzkaz od Marie.