Odložila jsem knížku, už jsem skoro neviděla na čtení a rozsvěcovat se mi nechtělo, znamenalo to opustit vyhřáté křeslo-lenošku. Dneska se rychle setmělo. Obloha drží smutek, zahalila se do šedi a černě. Jen sem tam se z těch tmavých závojů zablýskne oslňující září zlatý řetěz padající až k zemi a hned zase zmizí. Nebe se zlobí… Zlobí se na sebe, že prozrazuje světu svou slabost a marnivou zálibu ve zlatě, hlučně i s ozvěnou se rozléhá jeho hromový hlas přilehlým okolím. Těžko říct, co ho trápí…
Snad z lítosti nad něčím či samo nad sebou vztekle bez přestání plnými hrstmi začalo zasypávat zem diamantově průzračnými slzami. Zdvihnuvší se vítr zanáší kapky i do nedostupných míst, aby se všude dověděli o bolesti a smutku, které nebe prožívá. Začala hrát hudba – vítr šumící v korunách stromů místo žestí, vítr opírající se do drátů vysokého napětí, které začaly temně hvízdat, místo píšťal, kapky dopadající na parapet místo klavíru. Hlučně tichá, soukromě veřejná stížnost na všechna dějící se příkoří se ozývala tlumeně za oknem.
Nevydržela jsem sedět, s hrníčkem horkého čaje v dlaních jsem přistoupila k oknu a zamyšleně jsem se dívala na ten výjev za ním…
Jak nelehké je vyjádřit emoce, které člověk cítí? Lidé jsou svázáni předsudky, konvencemi – to smím, to nesmím, to není vhodné, to by se jiným nemuselo líbit, co by na to řekli ostatní… Za oknem řádí čtvero živlů – objevuje se oheň v podobě blesků, voda v podobě deště, vzduch v podobě řádícího větru, který stromy téměř vyvrací z kořenů a ulamuje slabé větvičky, a země, která v celé této scéně funguje jako kapesník – vsakujíc vodu, která spadá v provazcích z výšin.
Lidé se bojí vyjadřovat svoje emoce, skrývají je před očima jiných. Jediné místo, kde jsou ochotní jim dát průchod, je doma někde v koutku, v soukromí, kde je nikdo nevidí, nebo papíru se svěří, aby nemuseli něco vysvětlovat nebo se případně za své chování omlouvat.
Někdy by nebylo od věci vzít si příklad z přírody – „Když něco chci udělat, tak to udělám, když něco cítím, tak to vyjádřím, nehledím napravo nalevo, prostě konám, udělám vše, co pomůže ulevit od tíže.“ Člověk v sobě své city, pocity dusí, zamlčuje je. Je to chyba. Vím to, ale sama ji někdy dělám. Lepší by bylo dát jim volný průchod jako dávají ty za oknem - zvedne se vichřice, zabouří to, pročistí se vzduch, vody se uklidní a zpod mraků pak vysvitne i sluníčko. Zrovna jako se to děje teď venku – bouřka už přešla, už jen krápe, mraky se trhají… Asi vyrazím ven. Vzduch i zem budou vonět vodou, bude klidno, ticho, příroda se bude pomalu probouzet po té strhující vodní lázni – vyloženě inspirativní a podnětná atmosféra pro mou zamyšlenou hlavu, dobře se bude rozmotávat klubíčko háďat, mých myšlenek...
|