Nikdy ho pořádně nezahlédnu, jeho přítomnost jen tuším. Každý večer už víc než měsíc přichází, ale nikdy nezavolá, nikdy nezazvoní. Přesto vím, že tu byl. Nechává mi vzkazy na okně. Asi nechce být odhalen, stydí se možná za své city, ale… přitom se nebojí přiblížit se na tak malou vzdálenost, že mi vidí do pokoje.
Zvláštní stvoření. Má mne rád. Jinak by přece nepřicházel s železnou pravidelností tak dlouho… V čem se asi zhlédl? Co ho tak učarovalo? Co všechno asi viděl, když se díval potají oknem…???
Včera jsem byla sama, otevřela jsem okno, nadechla se čerstvého vzduchu a čekala, je-li někde v okolí, jestli pochopí tuhle mou výzvu k návštěvě. Doufala jsem, že třeba přijde na kus řeči a konečně ho poznám… Vyhlížela jsem ho, ale asi nepřišel nebo se někam schoval. Nu, možná neschoval, umí perfektně splynout s okolím – nejraději nosí bílý nebo šedivý kabát, jako mimikry jsou barvy jeho svršků.
Jen tak stojím a dívám se do lampou prosvětlené tmavé ulice…
Ty ledově modré oči!!! Uhrančivý pohled, ostře řezané rysy tváře. Postava vzbuzující respekt, trochu strach, ale přitom velkou důvěru a pocit bezpečí. Můj překvapený výkřik včas umlčel mrazivě klidným polibkem. Slastně zavírám oči, cítím, jak mne jeho chladné prsty a dlaně s drsnou něhou pohladí po tvářích. Cuchá mi vlasy. Do uší mi šeptá svá nesrozumitelná vyznání. Když cítím jeho dech na své kůži na krku, naskakuje mi husí kůže, celá se chvěji.
Oddávám se chvíli okamžiku, nechávám ve svém těle znít tu euforickou náladu, která nutí nemyslet… Jen být… Stát a nechat se objímat, hladit po těle. Podmanil si mne celou, věděl, že před ním neuteču, že zůstanu s ním. Snad se také cítil sám. Chtíč přehlasoval argumenty rozumu, budu hříšná, bude-li chtít, vydám se mu na milost a nemilost. Nevím proč, ale nebojím se ho, ačkoliv ho neznám. Ten jeho vyrovnaný klid utišuje pochybnosti, je mi teď fajn.
Chvíli jsme tam spolu byli jako tiché sousoší. Najednou se ale jeho chování ze vteřiny na vteřinu změnilo. Zřejmě nabyl jistoty z mého oddaného chování. Surovými se staly jeho doteky, prsty se mi vrývaly do kůže… pod kůži… jako jehly… tisíce jehliček, jako fakírova hřebíková podložka… Objetí – původně osvěžující smysly, dávající pocit souznění – začalo svazovat, pálit, bolet… Je mi najednou nějak chladno.
„Jak můžeš být tak zlý?! Proč mi ubližuješ? Proč nám to kazíš?“ bouřila se každá částečka mého těla proti němu. Začala jsem se ho bát… ‚Musím utéct‘, letělo mi hlavou…
… Otevřu oči a zkřehlými prsty přibouchnu okno… Teda! Takhle sama sobě ublížit výletem do fantazie a prochladnout. Nebo… to nebyly jen představy, nebyl to jen sen? V rohu okna mi najednou vykvetla zimní květina z jinovatky… možná na rozloučenou, brzy odejde… ne na vždy, ale na dlouhou dobu…
|