Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Středa 6.11.
Liběna
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
<zpátky Zajatci kruhu - 5.kapitola z kolekce Výlety jinam
Autor: Sakora (Občasný) - publikováno 23.5.2010 (16:46:27)

„Sero, probuď se, slyšíš!“
„Nech mě pracovat, ty netrpělivý blázne.“
„Jestli budu mít pocit, že jí ubližujete, zabiju vás. A pak klidně i dědice, nemluvě o tom kovovém monstru, je mi to jedno!“
„Ničemu nerozumíš. Ostatně, ta telepatka se již probouzí.“
Minutu klidu a radosti, když Bont uviděl její otevřené oči a nesmělý úsměv na tváři, přervalo bušení na dveře Lagašovy pracovny.
„Mistře,“ volal znepokojený Jarů, „jste tam? Syna Nejvyššího postihl další záchvat! A obávám se, že jeho otec je na cestě sem.“
„Vy zde?“ zeptal se cize, když rozrazil dveře. A Lagašovi rozhodně jeho slova nepatřila.

Zlé zprávy se šíří rychleji než kouzla. Šestý dorazil se svou po zuby ozbrojenou gardou k univerzitě jen o poznání později, než Transformovaní spořádaně napochodovali do hlavního sálu. Představitelé Řádu léčitelů byli přesvědčeni, že jdou dobrovolně na nutnou přeměnu. Naivní starci.
Jakmile byli uvnitř, vedeni Vansem, lehce přemohli obranu léčitelů. I bez nadpřirozených schopností měli větší sílu, než učenci, kteří v zájmu vědy a medicíny nevytáhli z univerzity nos, jak byl rok dlouhý.

Podpíral ji, jak to šlo, a ona se nevzpírala. Přemístili se okamžitě ke komnatám Sedmého. Bont nepochyboval, že oba léčitelé míří stejným směrem. To nevadilo, pomoc bude možná potřebovat.
„Zvládneš to? Počkáš tu na mě, ano? Nesahej na žádné kruhy, nenech se ovlivnit žádným léčitelem. Počkej tu na mě, Sero.“
„Nech těch hloupostí, nejsem malé dítě. Uslyším ji, ať chystá cokoli. Potřebuješ mě.“
„S bezvládnou ženskou v náručí se bojuje a zdrhá dost obtížně.“
„Fajn, tak mě tam příště nech ležet!“
„Sluší ti, když seš naštvaná.“
„Zato ty vypadáš příšerně, když jsi protivnej.“
„Jenom tehdy? To je poklona.“

„Uhněte!“
Jako stádo slonů dusali náhle všude kolem vojáci ze soukromé gardy Šestého. Kdo jim stál v cestě, toho srazili k zemi. Univerzitou se rozléhal řev rozkazů a křik zraněných. Zanedlouho měl vládce cestu ke komnatám syna “vyčištěnou“.
„Nejvyšší, neměl byste sám…“ pokoušel se ho Lagaš zastavit.
Dveře se zabouchly, rozhostilo se nervózní ticho. Trvalo jen krátce.
Vládcův zoufalý výkřik zanikl v děsivé vřavě. Dveře se rozlétly, magický kruh se ve vzduchu točil ve spirálách a s těžkooděnci v kovové zbroji si pohazoval jako s omeletou nad pánví. Většinu donutil vyskočit z okna, některým zlomil vaz při nárazu na kamenné zdi, pár gardistům se podařilo utéci. A pak opět ticho.
Darafova zbraň shlížela na ostatní postavy, vesměs ležící tváří k zemi, jak by uvažovala, kdo přijde na řadu teď. Když doplula před Jarůa, klesla mu pokorně k nohám.
„Jak se dá zničit?“ zašeptal Bont k Mistrovi.
„Nemám zdání, jedině… snad… tím způsobem, jak byla oživena.“
Bont se otočil na Seru, ale místo po jeho boku zelo prázdnotou.

Vans byl ve svém živlu. Tanečník těla a pěstí. On a pár jemu podobných se probíjeli zadními řadami gardistů blíž k místu děje. Vojáci bojovali zuřivě, ale zmateně. Dávno jim došly rozkazy a pohled na mrtvá těla jejich druhů padající z věže mezi ně zasel strach. Vans byl rád, s každou ránou se trochu zmenšila ta bodavá bolest v jeho srdci.
Chtěl dostat ten hnusný kruh, chtěl ho rozmáčknout jako odporný hmyz, celou svou duší si přál vidět trpět tu zrůdu, co klidně zabila Lonnie.

Zatímco v prostorách univerzity vládl zmatek, uvnitř komnat mladého dědice bylo nezvyklé ticho. Šestý ležel na zemi a jeho syn, klečíc nad ním, si zkoušel vládcův zlatý řetěz, symbol Nejvyššího. Neslyšel, neviděl, zaujatý vizí své budoucnosti.
Sera si nerušeně prohlédla zdi. Nezklamal. Nebyl příliš zřetelný, ale ona se už nebála. Jako by se vyhýbal jejím prstům, objevoval se a zase zmizel.

Nebraň mi, neznáš mě, já ti nepatřím. Můj syn bude vládnout, změní celý svět, všechno se teď změní. Nemůžeš nás zastavit, já ti to nedovolím. Jsem tvá paní, dnes jako tehdy, přijmi mne takovou, jaká jsem. Nemáš na výběr, jinak pocítíš můj hněv. Nikdo se za mě nepostavil, když mě můj muž nechal zaklít! Kde jsi byl ty v té neblahé chvíli? Zůstala jsem sama, tak je to správně. Povedu svého syna k nejvyšší moci. Sama! Jen já a on! Škoda, že mi nerozumíš, léčiteli mého mládí… O to lépe mi budeš sloužit.

Sera ucukla rukou. Ubohý Jarů. V ten okamžik Darafe zvedl hlavu. Otvíral ústa k výkřiku. Nečekala na nic a rozběhla se pryč. Koutkem oka zahlédla pohyb u dveří, slyšela volání Vanse a zvuk boje. Ale tím, co nejvíce poutalo její pozornost, byl ten prokletý magický předmět, který se k ní blížil. Už zdálky cítila, jak ji stravuje horko a bolest. Klekla na kolena, na ramenou nekonečnou tíhu. Myšlenky bývalé vládkyně se kolem ní ovíjely jako hadi. Před kousnutím.

„Sakra, jak jsi ji hlídal?“
„Vansi, já… ne… Lagaši, musím to vědět!“
„Neexistuje protikouzlo, je příliš mocná, někdo jí předal sílu!“
„Proč by to kdo dělal? Zatracení léčitelé.“
„Počkej, nemůžeš…“
Nahrnuli se dovnitř, jako by je přesila mohla ochránit proti magii nenávisti. Vans vrazil do Sedmého a hodil jej na druhý konec místnosti. Kruh se začal prudce točit a svou zkázonosnou silou působil střídavě na všechny bojující. Vans využil příležitosti a odnesl Seru do bezpečí. Lagaš nebojoval, ruce vnořené pod plášť Nejvyššího se snažily probudit jeho srdeční tep. Bont s Jarůem se snažili chytit létající kovový symbol pomsty. Každý z jiného důvodu.
„Nech ho mě, já ji usměrním, ty nejsi hoden!“
„Nevěřím ti.“
„Na tom nesejde, je má!“
„Vážně? Co vše bys pro ni udělal? Nechal zemřít Seru?“
„Ničemu nerozumíš, hlupáku!“

„Tak dost!“
Nebyla to pohodlná pozice. Levou ruku s dýkou držela na pulsující tepně omráčeného Darafe Sedmého a pravou na zdi, na ornamentu, která zářil rudě. Volal po krvi.
"Zastav, nebo tvého syna zabiji."
Než se nadechneš a jen pomyslíš na pohyb dýky, rozmáčknu tě jako červa.
"Nejsi živá a nikdy nebudeš, pro syna jsi jen dalším druhem vězení!
Nejen můj syn mě vzývá, ty lidská ubožačko, jsou i jiní, v jejichž srdci…
"Dozví se pravdu, já mu ji povím. Jen jsi ho využila! Je to moudrý muž, pozná, co je lež."  
Zabiju tedy tebe.
"Možná…"

Kruh
, ten skutečný, už byl téměř u ní. Chňapla po něm a hodila jej Jarůovi. Pohyb jak dítě s házecím kroužkem.
„Jedině ty to můžeš zastavit, tohle už není ta, kterou jsi znal, zničí tě! Zničí nás všechny!“
Všechna lítost okamžiků, co se nikdy nestaly, všechno vědomí, které zatlačoval do pozadí, všechna zloba na osud se v něm vzbouřily a Jarů se pokusil kruh zlomit.
Neuspěl.
První muž, který k němu přiskočil, se na Seru ani nepodíval. Ani na to, jaké následky zanechal marný pokus na léčiteli. Jen chytil magickou zbraň v letu a nepustil. Ozval se dutý kovový třaskavý zvuk. A pak ticho. K zemi se snášely kusy zkrouceného kovu. Se zasyčením se rozpadaly na prach.
Co přišlo potom, vnímal Bont jen rozmazaně, jako ve zpomaleném pohybu. Rej léčitelů, starajících se o Nejvyššího, vojáky snažící se nastolit pořádek, Transformované sledující situaci z povzdálí.
Zahlédl Darafeho, jež se zmateně se rozhlížel kolem sebe. Náhle velmi pokorný a zranitelný. Dítě, kterému vzali hračku. Nebo matku…
Viděl jasně i Jarůa, klečícího na podlaze a sbírajícího zbytky kruhu do dlaně. Co se to tu vlastně stalo?
Sera na něj hleděla, mírně řečeno, překvapeně. A po tom, co jim Vans oznámil smutnou novinu, se k Bontovi chovala mile a soucitně. Nechápal, ale neprotestoval.

Svět se vrátil do starých kolejí.
Šestý se uzdravil a udržel si vládu do doby, než ji byl sám ochoten předat Sedmému, jehož si vychovával k obrazu svému. Léčitelé dál působili stejnou měrou jako šedé eminence i jako pokorní pomáhající služebníci. Řady zachráněných se postupně rozrůstali, až se hranice mezi nimi a ostatními lidmi téměř setřela. Transformovaní pokračovali ve svých činech, které jim přinášeli uspokojení a občas rozčarování.
A všichni se potkávali v Baru U všech světů, kde se mohli při popíjení světélkujících drinků radovat i zahánět žal. Osamělý konec náročného týdne i nadějný začátek nudného víkendu.

„Tak na co?“
„Na Lonnie.“
„Ať si dál lítá někde, kde je jí líp.“
„Jednou se zamiluješ znovu, neboj.“
„Něco mi uniklo? To snad ne!“
„Sero? Jak to myslíš? S Lonnie jsme byli kamarádi, ne milenci.“
„Bonte, to není možné. Vždyť jsi zlomil ten kruh.“
„Co to s tím má společného? Tu kletbu mohl zlomit jenom proto, že spal s každou druhou ženskou ve městě?“
„Nespal jsem s Lonnie! Co to s vámi je? Nemáte uši? Prostě mám větší sílu než ten tvůj skvělej Jarů.“
„Nezáleželo na síle a svalech. Řekla mi to. Pravý důvod byl v…“
„Věřilas myšlenkám té šílené ženské? Sero, mám o tebe strach.“
„Vansi, nerozumíš tomu, není to rozhovor, vnímám slova jako pocity. Nejde přitom lhát.“  
„Neřekl bych…“ zamumlal Bont nevrle.
„Jarů ji tajně miloval, chtěl ji chránit, pomoci jí vrátit se zpět. Nemohl za to, že neviděl, co se z ní stalo. A možná byla zlá a ctižádostivá už dřív a on si ji jen idealizoval. Proto, jaký je, proto jsem se domnívala, že dokáže kruh zničit.“
„My chápeme, že je pro tebe Jarů ideál dokonalosti, ano? Můžeme začít jiný téma?“
„Bonte, nechápu, proč jsi naštvanej. Jen jsem nečekala, že ty… zrovna ty, vždyť víš, samá ženská a tak. Jen to, co ji přivedlo zpět, jen ta samá věc ji mohla zničit. Skutečná láska.“
„Láska? Stačilo, aby ten magickej předmět chytil kdejaký zamilovaný floutek a bylo po všem? To žasnu,“ kroutil hlavou Vans, „že bych se vykašlal na honění kriminálníků a začal provozovat učení lásky?“
„Proč jsi ho nezkusila zlomit ty sama?“
„Já? Protože já ne… nenapadlo mě to, prostě Jarů byl jistota.“
„Proč pro jednou nečteš myšlenky lidí těsně kolem sebe? Jarů na tebe kašle, jasný? Přestaň si něco nalhávat.“
„Fajn, jdu vstříc pravdě. Domů. Sbohem.“
„Ty jsi pitomec, Bonte. Sero! Nechoď.“
„Láska! Takový nesmysl.“
„Čímž se dostáváme k otázce dne. Jak to s tebou sakra je? Které z tvých obdivovatelek vděčí svět za záchranu? Doufám, že víš aspoň tohle.“

Jenže to už Vans mluvil do prázdna. Bont si zdržení mohl dovolit. S jeho nadáním... Ale raději neváhal příliš dlouho. Myšlenky jsou kolikrát rychlejší než nejrychlejší nohy.

„Proč pro jednou nečteš myšlenky lidí těsně kolem sebe?“
„Protože se bojím zklamání.“
„Nebojíš, ty se přece nebojíš ničeho.“
„A ty?“
„Snad jen… abys mě vůbec chtěla.“

                                                                               the end                                                                                    



Poznámky k tomuto příspěvku
Lamarski (Občasný) - 30.5.2010 > Četla jsem jen ve zkratkách, jen mi přijde, že ty přímé řeči by to chtělo vypilovat, přišly mi nějak umělé. Možná je to jen zdání, že jsem nezačala od první kapitoly. Přesto mi to mi to při čtení trochu "drhlo".
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
Autor má zájem o hlubší kritiku svého příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je devět + deset ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
 
 
zpátky   
1 1 1 2 2 3 3 4 (5)
 

 


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter