|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Měsíčňané, tak jim na Zemi říkali. Nebo Lufouni, jako že ufouni z Luny. Při probírání tématu v hospodě dokonce i hůř. „Já si teda myslím, že je to nějaká politická kamufláž! Jako ty utajovaný informace o UFO.“ „Vědci přece podali důkaz o neexistenci života na Měsíci, ne? To ví každý malý dítě.“ „Tss… prosím tě. Fakt, že je Armstrong nepotkal, ještě nic neznamená.“ „O to nejde. Přeci je ta družice nepřetržitě pod dohledem! Zírá na ni zblízka každý majitel trochu lepšího hvězdářskýho dalekohledu.“ Ovšemže měli pravdu. Ti, jejichž přítomnost nás znejistila, přilétli na Měsíc odjinud. Zabydleli se, postavili provizorní město, zkoumali planety v dosažitelném okolí. Ačkoli pro ně bylo dosažitelné vlastně cokoli. Když jsem poprvé viděl jejich Město, připomnělo mi levný autoservis u nás za domem. Jednotlivé kůlny, zde kosmické lodě, byly k sobě nalepeny ze všech stran, dokud nevytvořily iluzi jednolité osady. Stavba bez základů, netřeba stavebního povolení. Výbuch bomby z prokletého Apolla je zde uvěznil. Nově vzniklá atmosféra nedovolovala jejich lodím odletět. Vysvětlovali mi to, ale marně, nejsem chemik ani fyzik. Prostě složení prvků vzduchu nyní zcela bránilo zažehnutí pohonu lodí. Zato dalo vznik tekutině podobné vodě. Naštěstí pro mě.
Oči, to je zvláštní orgán, a navíc ty moje, ozářené světlem Měsíce, to je už úplný div. Cizince vnímám v lidské podobě, z jejich úst ke mně proudí řeč mým vlastním jazykem, ale dobře vím, že je to jen iluze. Sami mezi sebou komunikují jakýmsi pískáním, jehož vyšší tóny kolikrát ani neslyším. Jeden druhého vidí Měsíčňané… vlastně nevím, jak. Ale přál bych si poznat jejich skutečný vzhled. Minimálně, když nějakého z těch nepřátelských zabiju. Ta chvíle by pro mne byla jistě míň stresující, než když se zavražděný podobá mému učiteli, kamarádovi či sousedovi z ulice. Podobizny tváří, mé soukromé peklo.
Těsně nad ránem jsme náhle prozrazeni. Už jsme měli jejich úkryt na dosah, už jsem spřádal plány na vítězný útok! Už na mě Lothir domluveným signálem kývl, že ji cítí, že jsme u cíle. A najednou je po všem! Chvilka nepozornosti s nevratnými následky. Chytili nás jen tři. To je dobrá zpráva. Pro ostatní, pro jejich velitele, pro jejich pokračující boj. Nás tří se už brzy týkat nebude. Ty dva, co chytili se mnou, nejdříve odporně vysokými zvuky vyslechli. Asi. A pak zabili. Bezpochyby. Nedělám si iluze, co čeká mě. Zatím jsem zavřený v jakési kobce, výklenku jeskyně. V tom šílenství, v jakém žiji, se mi smrt jeví jako pohodlné východisko. Nebojím se. S jistou dávkou zájmu uvažuji, jak můj skon bude probíhat na Zemi. Umřu ve spánku? Upadnu do kómatu? Zmizím beze stopy? Není, kdo by mne tam litoval. Jediné, čeho lituji sám, je že jsem zklamal. Ne snad své druhy zde, jejich velitele, nebo tu unesenou „ženu“, ale ji… mou vidinu ze snu.
Ten přízračný sen se opakoval noc co noc. Krásná ženská tvář, ozářená bílým světlem. Anděl, říkal jsem si. Měla smutné oči, jež téměř přetékaly snahou mi něco důležitého svěřit, jenže já nic nechápal. Opájel jsem se jejich krásou. Ve skutečném světě jsem nikdy nic tak dokonalého nepoznal. Nechtěl jsem znát její tajemství, přál jsem si jen moci se hřát na výsluní té krásy. Věčně. Někdy mé snění skončilo záhy, a jindy jsem v tom druhém světě ztracený bloudil, sevřen skalami a všudypřítomným prachem. A na samém konci, před procitnutím, vše zalila oslnivá záře bílé koule, jež se zmenšovala, až nabyla velikost Měsíce, pozorovaného na večerní obloze. Po probuzení jsem si nic konkrétního nepamatoval, jen takové záblesky. Má to opakované zjevení nějaký význam? Chce mi tím někdo něco polopaticky sdělit? Mají ty moje přeludy snad souvislost s událostmi, jež se na Měsíci dějí? Podnítilo to ve mně zájem a začal jsem tu studenou bílou hvězdu studovat. Sehnat starší kvalitní hvězdářský dalekohled a dostupnou literaturu nebyl problém. Okamžitě jsem tím vyvolal ve svém okolí značnou nelibost. No a co? Asi po šesti týdnech jsem se rozhodl. Ostentativně jsem uprostřed náměstí odhodil ochranné brýle, vzhlédl nahoru a zadíval se na Měsíc. V skrytu duše doufajíc, že skutečně oslepnu a budu vídat už navždy jen ji. Viděl jsem ale dál. Domy, hvězdy, přibíhající strážce a na druhý den i areál psychiatrické léčebny, obehnané zdí. Zevnitř. Bylo mi to jedno. S obavami jsem čekal na noc. A ta mne nezklamala. Běžel jsem ve snu skalami. Jenže ráno jsem měl rozedřené lokty a puchýře na nohou. Mnohem horší bylo, že ona se mi již nezjevila.
Ironie osudu. Jinak se to ani nedá nazvat. Ač zmateni mou existencí, nepřisuzují mi moji věznitelé žádnou zázračnou moc. Drží si mě jako hračku, maskota. Odhalili, jak jsem bez zbraní slabý. Mohu se volně pohybovat po jejich úkrytu v jeskynním komplexu na břehu jednoho z takzvaných moří. Vystaven posměchu a občasným fyzickým útokům hraju úmyslně prosťáčka. Ve skrývání svého skutečného Já jsem přece mistr. Mám svůj úkol. Najdu Zorriu. A pak se uvidí. Noc už brzy skončí. Zde mě nekonejší žádné sny. Jsem zbabělý, než abych se odvážil umřít hladem. Piji hltavě tekutinu podobnou vodě, jakmile mám příležitost. Přivádějí nové zajatce. Některé z nich poznávám. Před mýma očima jsou zabiti. Už nemůžu dál. V nesmyslném vzdoru se vrhám na jednoho z věznitelů. Rychle, obratně, ale zbytečně. Končím na zemi se zlomenými žebry dřív, než jsem se stihl podruhé nadechnout. Strkají mě do nějaké další kobky a já si nepřeji nic jiného, než konečně zemřít. Asi sním. To je krása. Že by smrt? Přichází si pro mne. Má neznámá, anděl, vidina. „Vstávej, Sebastiene, pomohu ti. Je to lepší?“ „Umřel jsem?“ „Doufám, že ne. Potřebuji tvou pomoc. Ale to jistě víš.“ „Jsi jenom sen…“ „Měla jsem se hned představit, omlouvám se. Jmenuji se Zorria.“
A než se, vyjevený, zmůžu na reakci, síla každoranní zemské přitažlivosti mě strhne zpět. Zpět do zlého snu. To ráno nedokážu předstírat svou obvyklou dávku netečnosti a tupé normálnosti. Třesu se vztekem a sebelítostí a urputně se snažím znovu upadnout do spánku. Musím se tam hned vrátit! Napíchali mě injekcemi, dokud jsem nezkrotnul a nebylo mi vše jedno. Zlomená žebra lékaře překvapila, ale připisoval to zásahu zdejších zřízenců.
Slunce opouští obzor, zvedá se slabý větřík, zvolna se rodí podvečer. Sedím v parku a probírám se po sté mapou Měsíce. To je zdejší výhoda, blázni si mohou číst, co chtějí. Žádná cenzura, žádné sledování a vysvětlování. Riccioliho názvy pánví, vzniklých dopadem kosmických těles a vyplněných čedičovou lávou, mě vždy dostanou svou poetičností. Moře jasu, Moře klidu, Moře nektaru. A až dole, na jihozápadním cípu té kulaté mapy se rozprostírá kráter Gassendi a Moře vláhy. Mare humorum. Moře humoru… jak ironické. Lothira jsem tím pojmenováním kdysi spolehlivě pobavil. Připravuji se pečlivě na příchod noci.
|
|
|