Ráno se po snídani vzdálil
u stájí prudce lilo
jako by někdo rozpáral nebeskou hladinu
teklo všemi směry
žena křehká venkem zarputilá
zírala a pak se nečekaně ještě usmála
hořce
a jistě
přívírala okenice
předtím s ní za úsvitu upíjel mléko
děti ještě spaly
na cestu pak dostal pálenku
otřás se
vyrazil plnou silou prudce rázným krokem
a přece zatuhlý
odlamován kamsi
neb nevěděl a nic mu nedávalo smysl
zase se vzdaloval či přibližoval se?
Přílivy sledy přílivů
běsy
za osmero kopci putyky ztracenců tuláků
holek pro potěšení
odcházel a měl již v krvi
proměnu nebyl už odkopnutý hloupý pes
či přízrak nesplněných ženských přání
spíš pustil už z jistot
přiznal si úskalí smiřoval se
beze stínu zázemí
přízračně přeci vracela se
tvář té opuštěné ženy
svět prý čekává odhodlané
jaký blud!
co se dá čekat od nadějí a hravých představení...
slunce
to je vše po čem teď touží
na přílivu krásné
ne ale nadějné
hleděl vzhůru do brázd zvlnění kopců a ještě výš
a protože spatřoval jakousi možnou krásu
ještě věřil
z té tmy nečasu
hýbal se a divil se sám sobě
v úžasu
kolik lze nad sebou domoci... |