V slunce záři, na krásném místě
Chtěl bych druhé k sobě zvát
Ve vlahém stínu jistojistě…
Ale – nemám jim co dát
Zeleným chvojím ověnčený
Zkrášlen čerstvou květinou
Zůstávám dále beze změny
Hrobem, rovem, pustinou…
Leštěný kámen mramorový
Plamínek se mihotá…
A pod ním oči smutné vdovy
Prázdno, chlad a nicota
Bílý náhrobek. Vytesaná
Stojí tu jedna věta:
„Byť živ jsi, přec’ ti zvoní hrana.“
Bloudím hřbitovem světa
Zebou mne holé, prázdné dlaně
Studí chladné kameny
A tlačí stín na mrtvé skráně
Kříž podpírám rameny
Oživ, Pane, ubohé tělo
Naplň schránu hliněnou
By i mně mocné „vstaň“ zaznělo
Moh’s mne vzkřísit mocí svou…
|