Znala jsem oči jak tůň v řece
Jejich pohled i v mrazu hřál
Láska se zdála věčnou. Přece
Z těch očí pouhý stín se stal
Já znala mnohé mužské dlaně
Ach, s nimi horký vítr vál…
Pak Ty ses jednou sklonil maně
Tehdy se se mnou zázrak stal
Cítím i dnes ta cizí ústa
Plná horoucích lichotek
Slova prázdná a bohapustá…
Přišel Tvého slova dotek
Vešli, odešli mnozí, jiní
Já jeho, on mě opustil
Pak’s přišel Ty, jen Ty bez viny
Všecičko jsi mi odpustil…
Žila jsem pouhou kratochvílí
Milovala jsem noční pitky…
Však u Tebe dospěla k cíli
Život? Ne, jen jeho zbytky
Kdo jednou spatří jas, ne novu
Jak moh’ by zpátky do tmy chtít?
Pomoz mi, prosím, začít znovu
A za Tebou už jenom jít…
|