Odpusťte, pane Kainare,
že ruším vaše soaré,
vím, Nezval jste mě asi příliš,
Hlaváček, Mácha, Wernisch, Blatný,
musím si přiznat, málo platný
ani pan Biebl, Seifert, Sládek, Hrubín, Diviš
neviním zlobu bohů, protivítr nebo Kreml,
že Jakub jsem jen malý a ne Deml
(a zapomněl jsem na Plíhala, Nohavicu, na Kryla!)
Múza si dala chvíli práce,
než jsem se k jejím nohám Skácel,
své mínění mi odkryla:
Stoupnout si v řadě za Hálka
mi nejspíš brání zahálka,
mám totiž radši gauč, pivo, papuče
pro básníka nic veselého
mít v genech Petra bezrukého
daleko víc než Bezruče,
humorem sluji málo Suchým,
o metafoře, rytmu ani tuchy,
hudebních buněk nemaje
(jak dělal to ten Vrchlický?)
je pro mě úkol nadlidský
vykreslit tóny šalmaje.
Dyk? Orten? Wolker? Něha Macharova?
Jo, čumím na to jako Sova,
žel bohu jen ta jmenovkyně Tondy,
co ráda zírá přes houští
a cítím, jak mě opouští
i ego(n), nemám ho jak Bondy,
bráním-li zbylou silou se
výstřelkům Váni Jirouse,
jak mi tak neurony věkem ubudou,
než složím něco obrovského
zdá se že cestou k sídlu Krchovského
stanu se leda starým zapšklým
nerudou!
|