Potkal jsem ji na kolejích,
slunečnici za uchem,
prý se ještě nesetkala
s takovýmhle (zlo)duchem,
po mých básních protočila
zřítelnice vzhůru,
ráda by se přiučila,
budu jejím guru.
„Napíšu ti“ slibovala
na Skleněné louce,
„poezii jemnou jako
nitka od pavouce“,
„seš si jistá?“ povídám jí,
„zní to nějak smutně“
„novotvary psát mám právo!“
řekla rezolutně.
Pak se někam vytratila
v poetickém oparu,
snad se dala do hledání
literárních soumarů,
jenom občas přijde pozdrav,
nejvíc takhle z rána,
z Norska nebo ze zahrady
poloboha Pana.
Takže z ní znám,
musím přiznat,
jenom sem tam chapadlo,
bohužel už nechápavé
- to to tedy dopadlo-
šlehne, štípne, připopíchne
nenápadným veršem…
…coby guru neobstál jsem.
Snad když budu terčem?!
|